Škola zrůd - 1. kapitola

2. října 2012 v 19:17 | Sticky Bubblegum |  skolazrud
Valérie

Na stehně jsem cítila jeho ruku. Pomalu mi zajížděla pod sukni. Jeho jazyk se proplétal s mým. Byl to ten nejsladší kluk, jakého jsem kdy viděla. Ehm, za poslední měsíc. Co se týče kluků, neměla jsem na ně nijak veliké štěstí. Co se týče mého vzhledu, štěstí jsem měla. Do teď si pamatuju prvního kluka, se kterým jsem chodila. Líbil se mi už od školky, začala jsem s ním chodit ke konci deváté třídy. A pak mi po třech měsících řekl něco, čím mě naštval. Opravdu naštval. O dva týdny později měl pohřeb.

Doufala jsem, že s Davidem to bude jiné. O čemž mě přesvědčilo i to, že jeho ruka se už z mého stehna přesunula o pár centimetrů výš. Před pár hodinami jsem seděla v autě a přemýšlela, jestli je to dobrý nápad, jet za ním na chatu, když ho znám teprve tři týdny. Teď, když jsem s ním ležela na posteli v téhle odlehlé chatičce, se mi ten nápad zatraceně zamlouval. Rukou jsem mu zajela do vlasů, on mně zase pod kalhotky. Sundala jsem mu triko, on mi stáhnul sukni. A takhle to pokračovalo, dokud jsme oba nebyli nazí. Už jsem se chystala k akci, když Davidovi najednou začal zvonit mobil.

"Promiň, promiň. Já to musím vzít Vali," pokrčil omluvně rameny a natáhl se pro mobil. Pak se zvedl a šel na druhý konec pokoje. Snažil se mluvit tiše, abych ho neslyšela. On ovšem nemohl vědět, že bych ho slyšela, i kdyby byl na druhém konci chaty.

"Ne, miláčku. To víš, že se zítra uvidíme. Já jsem teď u Petra, vždyť jsem ti říkal, že jdeme na tu party. Neboj, zítra to určitě platí. Jo, okej, dobře. Já tebe taky." Pomalými kroky mířil zpátky ke mně, mobil hodil na židli. Sednul si na postel a rukou mi pomalu hladil nohu.
"Tak kde jsme to přestali?" zeptal se a jel rukou ke kolenu. Naštvaně jsem si sedla, nohu jsem skrčila.
"Kdo to byl?!" vyštěkla jsem. David znejistěl.
"Ehm, jenom kamarád," snažil se o přesvědčivý tón.
"Ty kamarádovi říkáš miláčku a miluješ ho, aha," řekla jsem ironicky.
"Ty jsi to slyšela? No dobře Val, dobře. Nerozčiluj se jo, ale já… mám holku. Nechtěl jsem ti to říkat. Já se s ní rozejdu. Fakt. Zítra. Zítra se s ní rozejdu," koktal a opravdu mě nepřesvědčil. Cítila jsem, jak se mi zrychluje puls. Začínaly se mi rozpalovat tváře. Do očí se mi hrnuly slzy. Zrychloval se mi dech. A pak…

"Áááááááááááááááááááááááááááááááááááá," z mého hrdla se vydral řev. David polekaně uskočil, běžel na druhý konec místnosti a snažil se zacpat uši.
"Ne, prosím Val, ticho!" snažil se křičet, ale můj řev stejně nepřehlušil. Řvala jsem dál a čím dál hlasitěji. Tabulky v oknech se začali pomalu třást. Veškeré sklo v místnosti náhle popraskalo. Zrcadlo, okna, váza, obraz. David se tvářil čím dál tím zoufaleji. Pak se začal chvět a z koutku úst mu začala vytékat krev. Ruce, co měl do teď na uších, spustil podél těla. Byl mrtvý. Vyděšeně jsem se zvedla z postele. Oblékla jsem si triko, natáhla sukni a rozběhla se ke dveřím. Viděla jsem rozmazaně. Po tvářích mi tekly slzy. Otevřela jsem dveře a chystala se rozběhnout. Jenže jakmile jsem vykročila ven, obklopili mě muži v černých kápích. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem. Chtěla jsem se vrátit zpět do domu, ale i u vchodových dveří, teď jeden z těch mužů stál.
"Neboj se Valerie, to bude dobrý. Uklidíme toho mrtvého kluka a vezmeme tě někam, kam zapadneš."
"Ale já nikam nechci," snažila jsem se zaprotestovat. Jenže pak mi jeden z těch mužů, co stál za mnou, chytil ruce, druhý mi zavázal oči šátkem. A pak jsem ucítila divnej pocit v břiše. Jako když sedíte na centrifuze.


Kristýna

Urovnala jsem si cedulku na krku a křečovitě se usmála. Už jenom hodinu a půjdu domů, před očima se mi objevil obraz horké vany a měkké postele. Do obchodu vešli dva zákazníci. Nebyla jsem daleko, tak jsem zaslechla útržek jejich konverzace: "Jsi si jistý, že je tady?" řekl menší z dvojice.
"Cítím to, ty snad ne? Ticho," odpovědět vyšší a podíval se přímo mým směrem. Ten pohled mnou projel jako kus ledu. Trvalo to jenom vteřinu, ale já měla pocit, jako bych hodiny stála ve sněhové vánici.

"Kristýno, jsi v pořádku? Nechceš jít dřív domů, myslím, že to tu zvládneme," řekla šéfová a pohladila mě po rameni. Její ruka se zdála nepřirozeně horká. Náhle mě popadla touha skočit ji po krku. Ucítila jsem železný pach a srdce se mi rozbušilo. Podívala jsem se ke dveřím, kde ještě před chvílí stála ta podivná dvojice, ale nikdo už tam nebyl.
"Jo, možná půjdu dřív. Tak se uvidíme v neděli, jo?" řekla jsem a sundala si z krku kartičku. V šatně jsem si oblékla bundu, zabalila se do šály a vyšla ven. Cestou v autobuse to vypadalo, jako bych byla neviditelná. Revizor o mě ani okem nezavadil, a lidé si vedle mě nesedali.

Ze zastávky to bylo jen pár set metrů, které jsem musela ujít, abych se dostala domů. Přešla jsem úzkou silnici a stáhla kapuci přes obličej, protože zrovna začalo pořádně pršet. Přes měsíc se co chvíli honily mraky a jen občas se ukázal tenký srpek. Uslyšela jsem štěkot psa a v příští chvíli se přede mnou objevily dvě siluety. Byli to ti muži z obchodu, ani nevím, podle čeho jsem je poznala, ale zase mnou projel mráz.

"Dobrý večer Kristýno," řekl menší z mužů.
"Co potřebujete?" řekla jsem a změřila si je pohledem.
"My nic nepotřebujeme, zato ty ano. Naši pomoc, kterou ti můžeme poskytnout," řekl vyšší.
"Já ničí pomoc nepotřebuju," řekla jsem a pokusila se projít.
"Co to cítím? Je to AB negativní, nebo pozitivní?" řekl první pán.
"Negativní," řekla jsem bezděčně. O vteřinu později jsem ucítila ostrou bolest na zátylku a čtyři silné ruce, které mě těsně zachytly před pádem.


Linda

"Lindo, zavaž si tu…" máma ani nestihla doříct, že bych si měla zavázat tkaničku, protože už jsem ležela na zemi.
"Tkaničku?" zamumlala jsem ze země a podívala se nahoru.
"Přesně tak. A doufám, že máš zabaleno, dnes v noci pojedeme," řekla. Možná se mi to jenom zdálo, ale z jejího hlasu jako by zněla úleva. No jasně, kdo by chtěl tak nešikovnou dceru, jako jsem já. Pokazit, do čeho se pustí… Občas stačilo jen tlesknout trochu moc nahlas a rozbil se nějaký elektrický spotřebič, nebo se dotknout člověka na špatném místě a druhý den šel do nemocnice se zlomeninou nebo zhmožděninou. Nevěděla jsem, jak to bylo možné, ale děly se kolem mě podivné věci, které jsem nemohla ovlivňovat. Nic moc pocit, když nevíte, co se zase stane. Naprosto jsem chápala svou matku, že se mě chce zbavit, ale nevěděla jsem, proč mě musí posílat do nějakého internátu. Copak jsem byla tak strašná dcera? Pochybuji, prostě jsem byla trochu nešikovná a přitahovala jsem podivné nehody, to je vše… Máma myslela, že v sobě mám něco magického, ale to je blbost, protože to bych musela mít nějaké nadpřirozené schopnosti, jenže copak rozbití myčky na nádobí je nějaké znamení? Sotva.

Kufr jsem měla zabalený, trůnil uprostřed mého pokoje a jako dokreslené mé zoufalé situace se otevřel, když jsem se na něj koukla.
"Pecka," řekla jsem a přišlápla ho. Do velké příruční tašky jsem naházela mobil, notebook a MP3 přehrávač. Jediné věci, které se při mých nehodách nerozbily. Jinak v mém pokoji nefungoval jediný elektrický spotřebič. Jediné co v mém pokoji zbylo, byl prázdný šuplík, knihovna se spoustou knih a kosmetická taštička. Tu jsem hodila do tašky a zavřela ji.

Seběhla jsem do kuchyně, kde zrovna máma pila kávu.
"Nemusíš mě tam vozit," řekla jsem a chytla ji za ruku. Chvíli se nedělo nic, až když jsem dodala, že ji mám ráda, chytla se za srdce a spadla na zem. Nechápala jsem co se děje. Klekla jsem si k ní, když se vedle mě objevily tři postavy. Jedna z nich se sklonila vedle mě, chytla mne za ruku a řekla:
"Lindo půjdeš se mnou, všechno bude v pořádku," byla to mladá žena. Když jsem se zvedla, řekla dvěma chlapům v kápi, co stáli za ní: "Vemte její věci z pokoje a postarejte se tu o všechno."
Roztáhla prsty a před námi se objevila modrá světelná koule.
"Vstup a neboj se," řekla žena a já vstoupila do světla.


Lukáš

"Tak která bude letos ta šťastná?" zeptal se Tomáš a hodil mi míč. Zrychlil jsem, proběhl kolem soupeře a dal jednoduchý koš. Z tribuny se ozval potlesk a jásot. Věděl jsem, že v září s ním do třídy nepůjdu a nejspíš už žádnou z těch holek neuvidím, tak jsem řekl: "A proč ne ještě o prázdninách. Tereza na sobě dost zapracovala a v tý mini vypadá dost dobře. Dneska v noci bude moje," řekl jsem a plácl si s kamarádem. O vteřinu později zápas skončil.
"Takže v devět v Musicu?" ujistil se Tomáš.
"Přesně tam," řekl jsem a vylil si na zpocené tělo zbytek obsahu lahve.
"Dneska ti to fakt šlo," řekla Tereza, hodila mým směrem svými blond vlasy a odešla pryč.
"Můžeme si o tom promluvit dneska v Musicu, přijdeš?" křikl jsem na ni. Ona se jen zachichotala a přikývla.
"Tahle bude tvoje," řekl Tom a plácl mě po rameni.
"Já vím," řekl jsem pro sebe tiše a odešel do šatny.

"Lukáši víš, že ráno odjíždíme, že ano?" řekl otec, když jsem se chystal vyjít z domu.
"Jasně," odpověděl jsem a rozcuchal si vlasy.
"Tak na to mysli a neudělej dnes žádnou hloupost," dodal a usmál se na mě, "vypadáš jako já před lety."
"Díky," zašklebil jsem se a vzal si ze stolu klíče od motorky.
"Nebudeš dnes pít?" zeptal se udiveně.
"Nejspíš ne, nebo dám ráno klíče bráchovi, ať pro ni sjede," řekl jsem.
"Tak se dobře bav," řekl otec a povolil si kravatu.

"Moc ti to dnes sluší, Terez," zašeptal jsem blondýnce do ucha a jemné ji kousl. Poposedla si. Sjížděl jsem svými rty po jejím krku až ke klíční kosti, ruka mi naopak po rozpálené kůži putovala výš a výš. Seděli jsme stranou od ostatních v roztančeném klubu. Před námi stálo pár prázdných skleniček, kůrky od citrónu a rozsypaná sůl. Strčil jsem jí jazyk do krku a prsty dojel až k lemu kalhotek.
"Pojď za mnou," řekla, zvedla se a odtáhla mě za bar. Věděl jsem, že se zná s majitelem podniku, ale že až tak dobře…

Opřel jsem ji o zeď, vyhrnul ji sukni a roztrhl krajkovaná tanga.
"Pojď," zavzdychala a políbila mě. Přirážel jsem čím dál rychleji a vášnivě ji kousl do krku. Ani si nevšimla, že ji vytryskla krůpěj krve. Stačila jedna kapička a cítil jsem se neskutečně nabuzený. Kdybych měl tep, zrychlil by se, takhle jsem byl jenom hnán vnitřní touhou. Pramínek krve už mi nestačil, pořádně jsem se zakousnul a roztrhl jí celé hrdlo. V té samé chvíli jsem naposled přirazil, držel ji v náručí jako bezbrannou panenku a cítil se uspokojený. Slízl jsem zbytek krve, otřel si rty a vyšel zpět do hlučného klubu.
"Dlužíš mi flašku," řekl jsem Tomovi. Ten se jen zachechtal a chytl kolem pasu svoji holku. Venku už na mě čekala černá motorka. Nasedl jsem a plný síly vyjel zpět domů.

"Tady čeká tvoje budoucnost. Čeká tě stejná cesta jako celého našeho rodu. A neměj strach, o tu dívku ze včerejška se postaráme," řekl otec, když jsme zastavili uprostřed lesa. Jeho černý mercedes se tam naprosto nehodil. Všude bylo bahno a já nepochyboval o tom, že jeho první cesta nebude ani za matkou nebo milenkou, ale do myčky.
"Děkuju," rychle jsem ho objal, sebral černou sportovní tašku a vyšel ven. Až když auto zmizelo, uvědomil jsem si, jaká je najednou zima. Zdálo se mi, jako by začalo mrznout. Vítr mne srazil na zem a já upadl hlavou na kámen… Nebo jsem si to v tu chvíli alespoň myslel.


Stela

Naštvaně jsem se dívala z okna. Míjela nás dlouhá silnice, vysoké budovy, mé oblíbené nákupní centrum. Mířili jsme k okraji města. Pomalu zmizela všechna světla budov a kolem byly jen pole. Později je vystřídaly vysoké stromy. Vjížděli jsme do lesa. Nikdy jsem v něm nebyla, takže jsem nevěděla, jak se jmenuje.

"Netvař se naštvaně Stelo. Víš, že to děláme pro tvé dobro," řekla najednou matka, ale dívala se pořád před sebe. Otec vedle ní tiše sykl: "Spíš pro dobro ostatních." Nic jsem jim na to neřekla, prostě jsem jen zarytě mlčela dál. Ne, že bych někdy s rodiči měla dobré vztahy. To vůbec ne. Jenže jde o to, že kdybych byla na jejich místě, měla dceru takovou, jak oni říkají, zrůdu, nechala bych si ji doma. Možná bych se odstěhovala do nějakého města, kde není takový ruch, ale nevezla bych ji na nějaké děsně tajné místo, které se nachází uprostřed lesů. Auto začalo pomalu zastavovat.

"Tak už jsme asi tady," pronesla matka a otočila se na mě. Nevím, co čekala, že udělám. Seděla jsem dál a nic jsem neříkala. Tázavě zvedla obočí, jako by na něco čekala. Když jsem se pořád ani nepohnula, nadechla se a znovu zopakovala: "Tak už jsme tady!" Když viděla, že pořád nic nedělám, už poněkud naštvaně řekla: "No tak si vystup ne?!" Podívala jsem se na ní, zda to myslí vážně. Myslela. Otevřela jsem dveře a vylezla jsem z auta. Asi až příliš rychle, protože mi najednou celé boty zapadly do bláta. Naštvaně jsem kopla do dveří, které se s hlasitým prásknutím zavřely. Otevřela jsem kufr, vytáhla svá dvě zavazadala a také jsem ho hlasitě zabouchla. V zrcátku jsem viděla naštvaný pohled matky, která jen co jsem práskla dveřmi kufru, nastartovala auto a začala pomalu couvat. Dívala se všude, jen ne na mě. Otec smutně koukal, a když už se vzdalovali, zamával na mě a rukou do vzduchu nakreslil srdíčko.

Skvěle! Opravdu mě nechali někdo v prostředku lesa. Kdybych věděla, že mě matka nezabije, když se vrátím domů, vydala bych se po slabé cestičce, na které byl otisk pneumatik. Jenže co dělat, když víte, že doma o vás nikdo nestojí? Možná bude snazší umřít v lese. Vzala jsem si batoh. Kufr, ve kterém jsem měla všechno své oblečení, jsem nechala ležet. Stejně už ho nebudu potřebovat. Naštvaně a neodhodlaně jsem se vydala mezi stromy. Suché větve mi praskaly pod nohama, občas jsem zakopla o nějaký pařez. Ne, ve tmě opravdu není nic vidět, i když svítí měsíc. Dnes nebyl v úplňku, na obloze byl jen slabý srpek. Dívala jsem se nahoru na oblohu a začala počítat hvězdy. Ne, že bych na ně nějak extra viděla. Mohla jsem ujít tak kilometr, když jsem v dálce uviděla slabou zář. Vypadalo to, jako kdyby spadl měsíc na zem. Nebyl to svit nějaké baterky nebo podobně, bylo to stříbrné světlo. Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k měsíci, rozběhla jsem se za světlem. Počet pařezů, které se mi postavily do cesty, se stále zvyšoval. Když už jsem byla skoro u světla, zastavila jsem se.

"Prask," uslyšela jsem za sebou větev. Škubla jsem sebou a otočila jsem se. Uviděla jsem tři postavy v kápích. Nadechla jsem se a chystala se pořádně zakřičet, ale pak jsem ucítila, jak mě něco tupého udeřilo do hlavy. Spadla jsem na zem. Na rtech jsem ucítila kovovou chuť krve. Někdo mi sundal ze zad batoh.
"U cesty má kufr, vrať se pro něj," přikázal hluboký hlas. Pak se ke mně jeden z nich naklonil, dal mi ruce na oči, chytil mou ruku a mé tělo se náhle rozložilo na tisíce molekul a já letěla vzduchem.


Samuel

Věděl jsem o tom místě sto dvanáct dnů a pět hodin. A sto dvanáct dnů a pět hodin jsem přemýšlel nad tím, jak se tam dostat. Celé ty měsíce jsem byl posedlý myšlenkou, jak se dostat na nejlepší místo, o kterém jsem kdy slyšel. Koupil jsem si různé knihy, sledoval různé filmy, ale samozřejmě ani jedno z toho mi vůbec nepomohlo, ani neporadilo, jak se dostat ke svému vytouženému cíly. Nemohl jsem se tam vydat, protože jsem netušil v jakém státě, natož na jakém místě, to je. Nemohl jsem se nikoho zeptat, protože by se na mě dívali jako na blázna. Nemohl, jsem dělat vůbec nic. Až pak, když jsem se díval na Harryho Pottera, celkem banální film, něco mě napadlo. Byla to scéna, kdy se přenesli pomocí přenášedla. To bylo přesně to, co jsem potřeboval - přenést se! Dobře, moje schopnosti byly poněkud jiné. Neuměl jsem se přenést, za to jsem mohl číst myšlenky. Velmi užitečná věcička, například ve škole při písemkách. Nebo když jsem byl nervózní z nějaké dívky a nevěděl o čem se s ní bavit. Také jsem uměl posouvat předměty. Nikdy jsem to nevyužil víc, než na zavírání dveří nebo na ustlání postele, protože by to bylo až příliš nápadné. Ovšem přenášet jsem se opravdu neuměl, ani jsem o tom nic nevěděl. Kdyby žil můj děda, zeptal bych se ho na to, ale ten byl už několik let po smrti. Nevím, jak se tyhle schopnosti dědí, ale vím, že ani jeden z mých rodičů je nemá. Jediný o kom to vím, je děda a jeho prababička. Asi se přenáší ob generaci. Nevím, proč mi nemohli nechat nějakou nápovědu, jako to bývá ve filmech. Ne, naprosto nic mi nezanechali. Žádná kniha kouzel, Pobertův plánek, neviditelný plášť. Nic takového. Jednoho dne mě prostě otec upozornil:
"Samueli, je možné, že až ti bude 18 let, objeví se něco divného. Něco čemu nebudeš rozumět. Měl to i tvůj dědeček. Já ne, proto nevím jak bych ti to měl vysvětlit. No, nechám to na jindy," a zase odešel. Jenže odešel a už se nevrátil. Rozvedl se s matkou a já už ho několik let neviděl.

Teď jsem seděl na posteli a snažil se vymyslet ze všech sil, jak bych se tam dostal. Dnešní noc, byla moje poslední naděje. Na posteli jsem měl sbalený batoh, za oknem svítil srpek měsíce, ale já nevěděl co si počít. Vyběhl jsem před dům.

"Hej, slyšíte mě?!" Díval jsem se na oblohu.
"Slyšíte mě někdo?! Slyšíte?!" Nevěděl jsem, co mám udělat. Podíval jsem se na výzdobu na sousedním domě. Zhluboka jsem se nadechl a zahleděl se na usmívající se postavičky. Začal jsem jednotlivé trpaslíky na zahradě přesouvat a shazovat.
"Slyšíte mě?!" Z okna kousek od našeho domu se ozvaly nadávky.
"Slyším tě a byl bych radši, kdybys mlčel! Je noc, sakra!" Šel jsem o pár kroků dál, aby mě neslyšel.

"Hej. Já vím o té škole! Vím o ní! Vím o těch lidech, co tam chodí! O těch… zrůdách!" Snažil jsem se být co nejhlučnější. Při tom jsem stále odhazoval věci přede mnou. Na konci ulice, procházel pár. Mladík s dívkou. Slyšeli mě? Určitě mohli. Křičel jsem dost hlasitě. Nadechnul jsem se a chystal se znovu promluvit o té škole. Najednou se před mnou objevila zář. Modrá světélkují koule. Zastavila se těsně před mnou, zvětšila se - až mě energie, která jí obklopovala, srazila na zem. Dívka s chlapcem se stále přibližovali. Nevěděl jsem, co mám dělat, rozhlédl jsem se, vyskočil na nohy a snažil jsem se prostrčit ruku skrz modré světlo. Ucítil jsem bolest, která se náhle změnila v horkost. Bylo to divné, protože teď mohlo být venku tak deset stupňů. Prostrčil jsem i levou nohu. Najednou se celá zář ještě zvětšila, pohltila mě a já stál před obrovskou budovou.

Postavu Kristýny, Lukáše a Lindy sepsala Mary-Ane. S jejím dovolením jsem postavy upravila a budu psát i je, protože MA je příliš zaneprázdněná.
 


Komentáře

1 Meggie Meggie | Web | 2. října 2012 v 19:39 | Reagovat

Vypadá to dobře:)

2 Mary-Ane Mary-Ane | E-mail | Web | 2. října 2012 v 19:52 | Reagovat

MA studuje, ale bude číst... A kdby se jí něco nelíbilo, zakroutí ti krkem <3 :-**

3 Mathie D. Mathie D. | E-mail | Web | 2. října 2012 v 20:03 | Reagovat

To je fajnové, dosť ma to bavilo, takže, sa teším na pokračovanie! ;) (tá Valéria a Lukáš ma dostali :D :D)

4 Sticky B. Sticky B. | Web | 2. října 2012 v 20:23 | Reagovat

[2]: Ano, ano, ovšem madam :D

[3]: Díky :D

5 charlottechocolate charlottechocolate | E-mail | Web | 2. října 2012 v 20:57 | Reagovat

Tohle je moc dobrý! Chvílema mi běhala husí kůže, ale nemohla jsem přestat číst, fakt fascinující!  :)

6 damselcheetah damselcheetah | Web | 3. října 2012 v 20:18 | Reagovat

Tak to je suprový!) Vypadá to zajímavě a určitě si ještě nějaký díl přečtu))

7 Bezejmená Bezejmená | Web | 7. října 2012 v 18:43 | Reagovat

Tak to je brutální :) strašně mě to zaujalo..chci pokračování hned teď!! :D

8 Sticky B. Sticky B. | Web | 8. října 2012 v 12:24 | Reagovat

[7]: Díky :D No jestli bude pokračování ve stejném rozsahu, tak to ještě chvíli potrvá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.