Říjen 2012

Žvejkačkový cupcakes - doslova

31. října 2012 v 14:27 | Sticky Bubblegum |  varime
Obvykle cpu slovo "žvejkačkový" ke všemu možnýmu, i když to ve skutečnosti žvejkačkový není, ale vzhledem k mé přezdívce se mi to tam hodí. Tentokrát je to jiné. Cupcakes (dortíčky, něco na způsob muffinů, pro ty, kdo nevědí) byly opravdu žvejkačkový.


Bohužel jsem zjistila, že né všechno, co je žvejkačkový musí být nutně dobrý. Ten krém je prostě hnusnej. Chutná to jako takové ty dětské žvejkačky, které stály pár halířů, teď už se snad ani nevyrábí a úplně totožnou chuť mají dětské sirupy na kašel, se kterýma mám tuhle chuť spojenou. Brrr...


Jo, ten krém je fakt tak hnusnej, že jsem půlku vyhodila, ale bylo mi líto ho nevyužít, už kvůli té divné zelené barvě a tak jsem ho v malém množství, aby nebylo obtížné ho seškrábnout, na ty cupcakes dala. Jó a jak můžete vidět, nejsem zdobící typ, takže to není žádnej zázrak.


Schválně, kdo pozná všechny motivy na cupcakes? :D

btw: Antikoncepce je sra*ka

29. října 2012 v 14:38 | Sticky Bubblegum |  btw
Abych to uvedla na pravou míru. Nadpis je lehce zavádějící a já samozřejmě nemám namysli veškerou antikoncepci, takže to nemá být zvolání ve stylu: "Antikoncepce je sračka, jdeme všichni sexovat bez kondomů, prášků, krémů, náplastí a všemožné antikoncepce!" Kdepak, tím, že antikoncepce je sračka, mám, namysli antikoncepci hormonální. Kdybych si tohle dovolila napsat na jednu nejmenovanou stránku, která je prvotně určená k prodávání oblečení, ale je to spíš takovej "mimibazar" pro teenagery (i když bych se vsadila, že na obou webech ty fóra zakládají stejné osoby), tak se vsadím, že by mě slečny ukamenovaly a rozdrtily zprávami ve stylu: "To, že se to stalo tobě, nic neznamená!"
"Tak se to stane jednomu člověku z miliónu, tak se z toho nezblázníme!"
"A jenom nám závidíš, protože jsme měly prášky už od 13ti a ty ne!"
Tady ale nejsme na onom webu, takže klid třído.


Je to tak snadno dostupné a lákavé...

Proč si holky nechávají napsat tyhle zázračné prášky? Že je to jasný? Že je to přece proto, aby mohly sexovat jak o život a nestala se jim při tom nehoda v podobě těhotenství? Může být. Jenže jsou tu i další důvody, kdy holky, třeba 14ti leté začnou pojídat prášky kvůli pleti, kvůli tomu, že nedokážou žít s menstruací, která není pravidelná, ale třeba přijde o 2 dny dříve, než byla očekávána, ale třeba i proto, že to teď žere každej, a když to budu mít i já, budu IN, a kdybych si náhodou chtěla užít na zábavě, tak jsem přece chráněná a nemusím trapčit s kondomem. Se všema situacema jsem se setkala (teda ne, že bych to tak měla, ale znám holky, co právě proto prášky braly) a se všema také nesouhlasím. Pokud má holka přítele (a nemyslím tím, že má každý měsíc nového, ale že má zkrátka stálého přítele), tak chápu, že se jim kondomy mohou prodražit, nejsou tak úplně pohodlné a tak volí tuhle hormonální variantu. Jenže brát prášky jenom proto, aby mi zmizely z xichtu dva pupínky (nemyslím tím teď takové ty vážné případy akné, které někdo může mít, ale fakt takovou "klasickou" pubertální pleť, kterou měl asi každý z nás) nebo abych byla připravená, kdyby náhodou... Nemluvě o tom, že kdybych si to teda náhodou někde s někým rozdala, tak bych chtěla určitě použít kondom, nenechám si ho tam "navostro" strčit od každýho ne?

A nejhorší je, že doktorky vám to rozmlouvat nebudou. Ba naopak, ony vám ty prášky rády napíšou. Doslechla jsem se, že některé doktorky za to, že doporučují určitou značku antiny, mají dokonce nějaké penízky, takže i když o ní třeba nestojíte, tak se vás doktorka zeptá, jestli náhodou nechcete antinku napsat, vysvětlí vám proč byste jí brát měla, důvody proč ne raději vynechá a víc se nestará. Jediná její povinnost je, aby vám prvně udělala rozbor krve, což by se dělat mělo, ale né vždy se to dělá. A proč že to? O tom za chvíli. Jenom chci prostě říct, že na cigaretách jsou samé výhružky, jako že umřete na rakovinu, že z toho můžete dostat hrozný nemoce a nevím co a doktor by vám určitě nedoporučil, abyste začali kouřit, ale s antinou je to jinak... tu vám cpou, popřípadě dají bez námitek a rozhodně na krabičce nevidíte nápis "Může způsobit smrt" nebo něco takového. Přitom v tom zase nějak velký rozdíl nevidím.


Co že ta mrška všechno dokáže?

Jak by každý řekl, tak stejná antikoncepce může mít úplně jiné účinky na každého človíčka, takže když vám jeden bude tvrdit: "Je to super kouzelnej prášek. Narostly mi prsa, už mě nebolí břicho, když mám krámy, mám skvělou pleť bez pupínků, žádný výkyvy nálad nemám a hlavně můžu... ty víš co ne?" tak další v klídku může o stejné značce říct: "Přibrala jsem po tom patnáct kilo - jenže na prdeli a břiše, nikoli na poprsí, nemám vůbec chuť na sex, rozbrečí mě každá kravina, pleť mám pořád stejnou, i když mám asi o tři pupínky míň, než obvykle a "to" stejně dělat nemůžu, protože díky práškům na "to" nemám vůbec náladu a pomyšlení."

Oblíbené tvrzení, že se po antině v dnešní době nepřibírá a je to jenom výmluva línejch holek, bych ráda vyvrátila, protože znám holky, které byly fakt kost a kůže. Skoro nic nejedly, sportovaly a začaly brát antinu a tadá - přibraly třeba deset kilo a to jí a sportujou pořád stejně. Ale teda na druhou stranu, znám i slečinky, které přibraly pět kilo, ale jenom na tom správném místě, takže z Béček měly třeba Déčka a postavičku furt stejnou.

Znám také holky, kterým prášky opravdu hodně zlepšily pleť - mně mimochodem také, ale je tu jeden háček. Ty prášky asi nebudete "žrát" navždy, že ne? A víte, co se stane, když je vysadíte? Připravte se na super pohromu, kdy váš obličej bude vypadat jako z jiné planety. Mamka třeba prášky vysadila a pleť se jí tak zhoršila, že měla samej bolák (to ani nebyly pupínky, ale fakt boláky) a zarudlou skvrnu, že tu antinu zase raději začala jíst. Jenže ona mohla, protože už si pořídila nejlepší dceru na světě (mně), ale co kdyby se to samé stalo někomu, kdo se k práškům vrátit nemůže, protože se třeba zrovna snaží o dítě. Jediné štěstí je, že se to tak za rok spraví a pleť se vrátí k normálu. Jenže komu se ten rok chce čekat, že.


Vraťme se ale k hlavnímu důvodu, proč se antikoncepce užívá - sexování bez neustálého nervování. Někdo říká, že s gumou to není ono, že nic necítí, že je to úplně totálně jiné (s tím moc nesouhlasím, ale když to tak někdo má, tak prosím), nadrženější lidé zase nemají peníze, aby si každý den kupovali balíček kondomů, takže je antina vyjde levněji, někteří neví, kdy na "to" hupsnou a nenosí sebou neustále kondom, takže se jim prášky zdají praktičtější a tak dále. Prostě všechny tyhle jejich problémy, zdá se, antina vyřeší. Mně všechno teda jenom zhoršila. * následující část nečtěte, pokud nechcete být pohoršeni, znechuceni nebo máte něco proti mému pohlavnímu ústrojí. Začalo to asi po půl roce užívání těchto zázračných prášků. Začala jsem být každej měsíc nemocná. Vždy jsem měla nějakej zánět či infekci, šla jsem na gyndu, dostala jsem krém nebo prášek s tím, že za dva týdny jdu na kontrolu. Šla jsem na kontrolu, všechno OK a za dva týdny jsem tam byla zase s úplně tím samým. Takže jsem tam za ten rok byla snad padesátkrát. A až po několikáté návštěvě mi doktorka řekla, že to může být kvůli antikoncepci a že když má někdo problém s častým onemocněním, tak často tu antinu vysadí a pak už nemocný není. Výborně. Poté, co si "tam" musíte rok zavádět oranžové globulky, které se rozpustí a celý den z vás vytékají, takže si přijdete jako, když máte krámy téměř rok v kuse, s tou antikoncepcí si to hodně rychle rozmyslíte. Navíc jsem začala být tak náladová, že bych se nedivila, kdybych vyvraždila celej panelák jenom proto, že se mi zdá, že všichni dýchaj moc nahlas. A užívat jsem si stejně nemohla, protože po užívání antikoncepce se "vodopád" změnil na "Saharu". A na nějaké odírání, namísto milování se můžu vykašlat. * A tak jsem se naštvala a s antikoncepcí jsem se rozloučila.

Ale tohle nejsou ty nejhorší věci. Mnohem, ale mnohem vážnější věc se stala mé kámošce, která antinu brala, pak sebou z ničeho nic švihla, musela do nemocnice a tam jí "vesele" oznámily, že má trombózu. Pokud nevíte, co to znamená, tak se podívejte na wiki či někam jinam, abyste věděli. Když berete antinu, tak se riziko, že budete mít trombózu, zvyšuje asi tak 4x a pokud jí berete a máte k trombóze ještě dispozici (měl ji někdo v rodině, například), ta to riziko je větší asi 45x. Z tohoto důvodu se mimochodem dělají ony krevné testy předtím, než vám antinu napíší. Na tu nemoc se dá mimochodem i umřít a ona měla ještě celkem štěstí. Samozřejmě "prášky" musela vysadit a už je nikdy ani brát nebude. Mě mimochodem po půl roce užívání antiny udělaly krevní testy a také jsem měla zvýšené riziko trombózy, musela jsem ji na dva měsíce přestat brát, pak test udělaly znova a vrátilo se to do normálu, tak mi doktorka dovolila začít ty prášky zase brát. Pak jsem je za pár měsíců ale vysadila na dobro.


Když tu svini vysadíte...

První měsíc nic. Jediná změna - dostala jsem "to". Když jsem totiž pojídala prášky, měla jsem menstruaci tak jednou za 2-4 měsíce. (Spíše ta druhá varianta.) Podle gynekoložky totiž nevadí, když berete platíčko antiny v kuse, takže to nedostanete. Žádná anti, žádný takovýhle luxus. Po dvou měsících pořád žádná výrazná změna. Po třech se má pleť rozhodla, že začne stávkovat a začaly mi rašit pupence. Asi po čtyřech měsících se pleť naštvala úplně, takže jsem měla pupínek na pupínku, boláky a dva týdny jsem nevystrčila patu z bytu, aniž bych byla řádně maskovaná, protože to byla fakt katastrofa. Mimochodem, teď už je to asi devátý měsíc bez antiny a pleť je poměrně normální. Ale kromě těch pupenců a menzesu to přineslo jenom klady - ze "Sahary" je opět "vodopád", od té doby co antinu neberu, jsem nemusela na gyndu, takže žádné nemoci.

Tak, teď jsem vám sáhodlouze vysvětlila, proč si myslím, že antikoncepce je sračka a vy mi teď klidně můžete říct, proč si myslíte, že tomu tak není, nebo mi napsat, co si o tom myslíte.

Zdroje fotek: here, here

Grindhouse: Planeta Teror

22. října 2012 v 13:52 | Sticky Bubblegum |  horurky
Grindhouse: Planeta Teror není "horůrek", ani bych neřekla, že je to horor, i když náznak tam je. Jedno se tomu filmu však upřít nedá... je úžasnej! Film jsem chtěla vidět především proto, že v něm hraje má oblíbená herečka Rose McGowan a kdysi (tj. když byl film novinkou) jsem o něm četla. Jediné, co mi utkvělo v paměti, bylo, že ta holka, co ji má Rose McGowan hrát nebude mít nohu. To je všechno. A o víkendu jsem si na to vzpomněla a chtěla jsem film zkrátka vidět. Věděla jsem, že to má v názvu "Grindhouse" a že tam má hrát Rose McGowan. Tak jsem si pustila "Grindhouse: Auto zabiják" a až ke konci filmu, kdy jsem marně čekala, že se tam Rose bez nohy objeví (neobjevila - ve filmu sice hrála, ale její postava umřela už před půlkou a umřela tak, že byla fakt mrtvá). Došlo mi, že se stala chyba a spletla jsem si filmy. Až poté co jsem "Auto zabiják" dokoukala, jsem si zapla správný film "Grindhouse: Planeta Teror".


Děj

O tom, že je film dobrý, svědčí i to, že si pamatuju jména hlavních postav. Rose McGowan hraje gogo tanečnici Cherry. Pak je tu její kámoš (a expřítel v jednom) Wray, který umí drsně zacházet se zbraněma. Dvě další podstatné postavy jsou blondýna Dakota a její manžel Will - oba jsou doktoři a mají spolu syna. Ovšem Dakota je tak trochu (asi) lesba a špásuje s holkou (kterou hraje Fergie z BEP) a když jí na to manžel přijde, tak trochu (a doslova) jí chce zabít, ale nepředbíhejme...

Černý týpek, který u sebe tahá sklenici s koulema (fakt) a týpek, kterého hraje Bruce Willis a spousta jejich kámošů, kteří mají bouchačky, se sejdou u podivného skladu, kde se trochu porvou a přitom do vzduchu pustí plyn, který způsobí lidem horečku, hnusné praskající boláky plné hnisu a následně chuť na lidské maso. Najednou je nemocnice, kde Dakota s Willem pracují, narvaná lidma s bolákama a nákaza se šíří. Cherry se svým kámošem Wrayem si zrovna jedou domů, když jim pod auto "něco" vběhne, vysekají se, Cherry následně "něco" odvleče a sežere jí to nohu. Wray jí odveze do nemocnice a je zatčen. To ovšem netrvá dlouho, protože policajti vidí, že Wray asi nohu Cherry neuhryzal, protože policejní stanice je během chvíle obklopena "nakaženými lidmi".

Mezitím Will zjišťuje o pletkách své ženy - s teď už mrtvou Fergie a chce se jí pomstít. V nemocnici ale propukne chaos, protože lidé už najednou nemají jenom horečku, ale už přešli do fáze, kdy chtějí jenom žrát a žrát a tak se personál musí vydat na útěk. Wray přijíždí vyzvednout Cherry a spolu s ostatními bojovníky, jako je třeba onen černý týpek, co u sebe nosí uřezané koule jiných chlapů, Dakota, pár přeživších policajtů a tak dále, se vydávají bojovat proti agresivním hnisákům.


Hodnocení

Možná to dle mého popisu zní jakro blbost, ale pro mě to byl jeden z nejlepších filmů vůbec. Strašně se mi líbilo, že jsem tam znala tolik herců a vůbec jsem nečekala, že tam budou. Ani je třeba neznám jménem, ale jsou to takové povědomé obličeje, něco jako: "Hele, toho znám, ten hrál ve Ztracených. No ne a tohle je přece Fergie. Co že?! On tam hraje i Quentin Tarantino? Hustý. A tohle je fakt Bruce Willis? Neviděla jsem tuhle v Sin City?" A takhle bych mohla pokračovat. Taky jsem se tak trochu "zabouchla" do Wraye, protože to byla nejen dobrá postava, ale i pěknej herec. Líbil se mi scénář, protože i když to byl trošku horor, trochu scifi a hodně akční, což já obvykle nemusím, byla to pro mě i trochu komedie. Jo a dost se mi líbilo, že když si jedna z postav pustila rádio, řekli tam něco jako: "Tahle písnička je pro Jungle Julie" - což je postava z Grindhouse: Auto zabiják, která tam umře a já ten film viděla jen chvilku před tímhle, takže se mi zdálo pěkný, jak na ten film odkazujou. Já to hodnotím 10* z 5*!

give me my alcohol

19. října 2012 v 16:06 | Sticky Bubblegum |  diary
Tak jsem si přečetla pár článků na TT a asi jsem umřela... ještě se rozhoduju, zda jsem umřela smíchy, nebo šílenstvím či snad zoufalstvím. Ale tak na jednu stranu se ty články, kde je něco jako: "Nepijte alkohol, protože jestli ho pijete, umřete a jste blbci, kteří si neváží života. Když už pijete alkohol, tak jen jednu skleničku, jinak jste alkoholici," pochopit dají, protože je většinou píšou osoby, které jsou rády, že mají alespoň občanku. Pak je tu druhý extrém a to třeba taková Lotty, která články na TT - Alkohol, píše pravidelně, jestli chápete, co tím myslím. Jenže na rozdíl od jejích haterů mi je to dost jedno, ba naopak, já Lotty a jejím článkům fandím. A když už jsem se dostala k tomu chlastu, tak tedy vyjádřím i svůj názor.


Alkoholové začátky

Moc zajímavé to ovšem nebude, protože si nepamatuju ani kdy jsem poprvé ochutnala alkohol (řekla bych, že jsem byla hodně malá a bylo to takové to "cucnutí" od rodičů anebo na nějaké rodinné oslavičce), ani kdy jsem ho pila naposledy. Vím však, že takové ty "rozjezdy" byly kolem 14-15ti let, protože to jsem byla ještě na základce v 9. třídě. O víkendu jsme chodili na diskotéky a pili vodku se semtexem. Nebo takovou tu přeslazenou vodku s příchutí ovoce. Doufám, že jsem teď všechny pohoršila. Budu vás však muset hned zklamat, protože jsme té vodky nevypili litr/y, ale jen několik panáků, takže jsme se nepotáceli po cestě domů, ani se nesvlíkali na parketu v důsledku opilosti, ani nic podobného.

Rumové deníky

Když jsem byla poprvé na zábavě, bylo mi kolem 15-16 a pamatuju si, že by jeden kluk koupil panáka rumu. Já ho do sebe kopla, zatočila se mi hlava a pak jsem musela dvě hodiny jenom sedět, než se to uklidnilo. Mimochodem, k rumu mám teď averzi a nevypila bych ho ani s kofolou, ani s vínem. Jediné co mi nevadí, jsou rumové pralinky, ale pochybuju, že ten obsah má s rumem něco společného.

Nejvíc vožralá

Okamžik, kdy jsem byla poprvé "pod vobraz" si pamatuju taky moc dobře, protože tu noc jsem se dala dohromady s boyfriendem. Šla jsem s Blackovou na zábavu, věděla jsem, že tam můj budoucí BF bude a asi z nervozity, nebo z machroviny, jsem se ožrala. Po cestě jsme vypili lahev vodky s džusem, na zábavě byla akce "Do 10ti panák za 10", takže jsem toho musela využít a fakt si nepamatuju, kolik jsem těch panáků vypila. Když jsem to však zapila kámoščiným pivem, bylo jasno, hodila jsem "čelíčko" a celou zábavu, což bylo asi pět hodin, jsem se ani nehnula, ležela jsem na stole a modlila se, ať si nepobliju boty. Což se nestalo. Z alkoholu jsem se nikdy v životě nepoblila a taky to tak zůstane. Ha. Mimochodem, nikdy se mi ani nestalo, že bych se tak zlískala, že bych si nepamatovala, co se dělo, takže tzv. "vokno" jsem také nikdy neměla.

Alkoholická barmanka

Jednu dobu jsem pracovala v baru, teda spolu s mojí maminkou a dalšíma osobama. Nikdy jsem tam nebyla sama. No a samozřejmě v baru je to samej alkohol a skoro každej večer, co jsem pracovala, mě někdo pozval na panáka. A tak jsem pila a pila a chlastala. Jednou to byl chlápek, co doufal, že s ním něco budu mít, jindy mamčin kámoš, pak třeba i táta či snad chlap, který nechtěl pít sám a tak dále. Vždycky jsem se tam opila víc, než na nějaké zábavě (kromě té jedné výjimky). Až teď mě tak napadá, že v práci by se asi nemělo pít.

Oblíbený alkohol

Když jsem začínala byla, to určitě vodka s džusem. Nechápu, jak jsem mohla pít vodku se semtexem, protože jenom když teď ucítím tu "vůni", chce se mi zvracet. Také se přiznám, že nesnáším pivo. O své antipatii k rumu jsem už psala, takže to vynechám. No, ale když se zaměřím na to, co piju tak je to jednoznačně růžová tequila, kterou jsem si nikdy sama nekoupila - vždy se na ní nechám pozvat. Pak mi chutná růžové víno. Melounová a fíková vodka. A koktejli. Nejvíc miluju Pina Coladu a Mojito. Tady mi ten rum nevadí. Vlastně bílej rum mi celově nevadí, ten mi nic neudělal.

Poučení na závěr

Chtěla bych jenom říct, že vůbec nesouhlasím s názory lidí, jako jsou ti, co píší Lotty na blog, ohledně jejího "chlastání". Podle mě není nic divného, že se někdo napije ještě před dovršením 18tého roku. Já to považuji i za mnohem rozumnější. Proč by se jako nemohlo pát už od 16ti, jako v jiných zemích? Nebo od 14ti, ale třeba jenom nějakej ten "lehčí" alkohol? Tím, že by člověk věděl, že může pít, by neměl takovou tohu se zlejt pod vobraz, kdykoli má možnost. Taky by nepovažovali chlast za něco děsně vzácnýho a nedostupnýho, takže by ho nepili po litrech, ale v rozumné míře anebo by ho vůbec nepili - protože už to není tak lákavé, když můžeš. Já jsem sice pila už od nějakých těch 14ti, 15ti let, jenže teď můžu říct, že mi alkohol moc nechutná a piju tak jednou za čtvrt roku. Zatímco "slušňáčci", co celou dobu nepili a v 18ti věděli, že můžou, se teď chovají jako urvaný ze řetězu a chtějí si vyhradit ty roky, kdy si alkoholu ani nelízli a pak to tak taky vypadá.

Taky se mi zdá dost zcestné dělat z někoho alkoholika pokud vypije třeba jednou týdně nebo měsíčně "trochu" víc, než měl. To není alkoholismus, jen nerozvážnost. Alkolici vypadají úplně jinak. Pár jich znám. A to je pak o něčem úplně jinym.


Horůrky: Dread

17. října 2012 v 12:22 | Sticky Bubblegum |  horurky
Nápad dobrej, film děsnej, tak bych asi stručně shrnula, oč jde. Pokud jste fanoušky Stmívání anebo Jaspera ze Stmívání anebo máte rádi toho herce - Jacksona Rathbona, tak si film pusťte. Pokud od hororu neočekáváte, že se budete bát, film si pusťte. Pokud vám stačí 3/4 filmu nudy a ucházející závěr, tak si film pusťte. Pokud máte fóbii z masa, aut anebo vrahů, jenž vám vyvraždili rodinu, film si pusťte. Jinak to nemá cenu.

Děj

Film se odehrává v Anglii a není to taková ta "hezká" Anglie, kde byste chtěli bydlet, ale taková ta děsnější část Anglie. (Říkám Anglie, protože si nejsem jistá, zda je to Londýn.) Dost dlouho se nudíte, i když film už dávno začala. Popsala bych to asi jako nuda, nuda, nuda - jeden kluk navrhne druhýmu námět na dokument coby školní projekt - kluk souhlasí - nuda, nuda, nuda - pár dobrých scén - nuda, nuda - trochu krve - nuda - týráníčko - mrtvola - druhá mrtvola - týráníčko na závěr - konec. Tak samozřejmě to není tak zcela přesné, někdo by to mohl považovat za veledílo... já to však nebudu. Ti herci nejsou ani pěkní, ani nějak zajímavý, takže dívat se na film alespoň kvůli "xichtům" by v tomto případě nešlo. Ten motiv - že dva týpci a jedna jejich kámoška, natočí dokument, kde se budou snažit zjistit "podstatu strachu" je sice dobrý, ale dalo by se to zpracovat asi tak 1000x lépe. Abyste alespoň tušili, o co jde...


Jeden z týpků (u filmů si druhý den nikdy nepamatuji jména) má lehce strach z aut, protože jeho brácha se v autě vysekal a zabil. Jejich kámoška má tak trochu odpor k masu, protože jí její "tatínek", jenž pracoval na jatkách (a tím pádem asi smrděl jako maso) zneužíval. No a pak tu je ten druhej týpek, jemuž nějaký psychopatický vrah vyvraždil celou famílii, týpkovi z toho hráblo, musí žrát prášky na hlavu a tak celkově by takovýhle lidi asi neměli dělat dokument o strachu. Aby to bylo kompletní ve filmu je "hlavní" i jedna slečna, která dokument sice netočí, ale často se tam nachomejtne - je to kámoška jednoho z kluků a má nějakou kožní nemoc a půlka jejího těla je prostě jedna velká "piha". Laicky řečeno - půlka její hlavy, rameno, půlka břicha a noha jsou černý a druhá půlka bílá. A z toho má trauma zase ona. Když točí dokument, narazí na zajímavé osoby, které jim vypráví své příběhy - z čeho mají strach a proč. Třeba jeden kluk jim vykládá, že když byl malý, tak na pár týdnů ohluchl a tak má prostě panickou hrůzu z toho, že zase bude hluchý. Dokument se točí, film pokračuje...

A pak se něco stane, týpkovi bez rodiny rupne v hlavě a začne "hrůzy" obracet proti svým kámošům. Jestli nevíte, co to může znamenat, tak například zavře svou kámošku do místnosti s flákem masa a dokud to nesežre, tak ji nepustí a ať si tam klidně chcípne. Na další "hrůzy" se můžete podívat - pokud vám za to stojí ta spousta nudy kolem.

Hodnocení

Jak už jsem řekla - námět dobrý, herci se mi nelíbí, prostředí nic moc, je to takové celé jakési divné. Hodnotila bych to tak 1-2* z 5* a to jen pro ten dobrej spád na konci.

Cemetery

15. října 2012 v 12:47 | Sticky Bubblegum |  photos
Po dlouhé době jsem se přihlásila na web, kde jsem si dřív naháněla fotografy a na kartě svého oblíbeného fotografa jsem narazila na pár svých fotek, které jsem doposud neměla, takže by tím pádem neměly být ani na blogu, proto je sem dávám. Jsou už poměrně staré, řekla bych tak alespoň 2 roky.

Foceno na židovském hřbitově v Polné.



Horůrky: 4bia

12. října 2012 v 15:20 | Sticky Bubblegum |  horurky
4bia má hned několik názvů, takže jej můžete znát třeba i pod názvem "Phobia" nebo "See prang". Ve skutečnosti se nejedná o film, ale spíš o čtyři krátké filmíky, které jdou pěkně za sebou, avšak na sebe nijak nenavazují. A jelikož filmy jsou čtyři, tak jsou i čtyři režiséři. Na jeden film, jeden režisér. Pokud si potrpíte na thajské horory, tak vám jména režisérů zajisté budou povědomá. Já však jejich jména doposud neznala - Parkpoom Wongpoom, Banjong Pisanthanakun, Youngyooth Thongkonthun, Paween Purikitpanya.

Děj

V prvním filmu nebylo zapotřebí mnoho herců. Hlavní postavou je dívka, která je zavřená ve svém, ne zrovna uklizeném, bytě a to z několika důvodů. Tak trochu neplatí nájem, tak netouží potkat nikoho z baráku. A také má nohu v sádře. Čas si krátí počítačováním, ale především SMSkováním. To je takové plus, ale zároveň i mínus tohoto příběhu. Je zajímavé sledovat film, kde se téměř nemluví, ale veškerá konverzace se odehrává pomocí SMSek. Jenže SMSky jsou psané thajsky, takže v záběru je vždy paskvil znaků, které mě osobně nic neřeknou. Škoda, že SMSky nebyly anglicky, ale tak film je thajský, tak co bych chtěla. Dívce přijde SMSka od záhadného kluka, se kterým si vesele SMSkuje. Teda alespoň do té doby, než zjistí, že její nový objev asi není tak úplně člověk. A navíc už se s ním dřív jednou "setkala".

Druhý filmík je poněkud míň hororový, ale o to víc šikanózní. Partička teenagerů si vybíjí svůj vztek na svém spolužákovi, který se však naneštěstí pro ně, zajímá o černou magii. Když ho při jedné z "šikan-akcí", málem zabijou, začnou se dít divné věci a jeden po druhém začnou umírat. Že je zabíjí onen šikanovaný chlapec? Ale kdeže, ten zemře také. V tomhle příběhu je dost dobře udělaná poslední scéna, kdy poslední živá osoba z party sedí na policejní stanici a snaží se zachránit před "něčím", co zabilo její kamarády. Perfektní efekty a také lehce nechutné zakončení.


Třetí story je podle mě nejlepší, i když jsem se nejvíc bála u té poslední. Každopádně ve "trojce" se setkáme s partou čtyř mladíků, kteří sjíždí řeku a přespávají ve stanu v lese. Před spaním se děsí strašidelnou historkou o dospějí k tomu, že ten kdo leží na kraji, to vždycky odnese, na což jeden z kluků poznamená, že kdyby umřel on, tak prvně bude strašit osobu spící uprostřed. Další den sjíždí řeku, převrhne se jim člun, chvíli se plácají ve vodě, ale pak se dostanou ke břehu. Až na jedno z nich. Právě ten kluk, který říkal, co by dělal, kdyby zemřel. Zbylí tři kámoši postaví stan a jdou spát. Tak nějak už počítají s tím, že kámoš se neukáže. Ale pletou se. Jejich kámoš se ukáže a nevypadá zrovna dvakrát živě. Nejdřív jsem si říkala, že ten příběh je strašně předvídatelnej, ale poslední minuta mě přesvědčila o opaku. Fakt hodně povedenej příběh. I prostředí, ve kterém se natáčelo bylo líbivé.

Poslední z filmů je podle mě nejstrašidelnější. Já se teda alespoň nejvíc bála. Od pohledu divná a protivná princezna si vyžádá do letadla posádku dle svého přání. Nakonec však jedna z letušek nemůže a tak jsou v letadle pouze piloti, princezna a jedna letuška. Letuška, která měla tak trochu oplétačky s princezniným princem. A protože to princezna ví, chová se k letušce hnusně a dává jí to sežrat. Princezna však během letu zemře a další den má být její tělo přepraveno do její rodné země. A osoba, která se má během letu starat o její mrtvé tělo je právě ona letuška.

Hodnocení

Musím říct, že preferuju "filmy", které jsou sestaveny z více příběhů. Kdyby totiž jakýkoli z popisovaných příběhů nebyl jen na cca 25 minut, ale byl brán jako film na nějakých 80 minut, nevydržela bych se na to dívat. Nesnáším takové to natahování filmů, kdy je půlka o ničem a až v druhé půlce se začne něco dít, takže See prang byl v tomhle směru perfektní. Taky se mi líbí, že v každém příběhu není potřeba 50 herců, ale tvůrci si vystačili s několika postavami. Příběhy se mi jako celek hodně líbily. Samozřejmě nějaký byl lepší, jiný horší, ale celkově určitě na 5*.

Jsem píča, ale už je mi to šumák

11. října 2012 v 16:40 | Sticky Bubblegum |  diary
Takže, nejdříve klikněte semka a poslechněte si písničku, kterou o mě složili.

Splněno? Tak teď si můžu v klidu postěžovat. Teda vlastně říct, jak jsem vyřešila jeden velký problém. Ať už chci nebo nechci, internet je prostě součástí mého života a kdybych chtěla vymazat všechny stopy, které jsem na netu zanechala, asi by to trvalo pěkně dlouho.

Když jsem začala psát pro Krásnou, byla jsem z toho úplně vycákaná. Každej den jsem čekala, jestli náhodou nevydali můj článek a pokud ano, měla jsem ho téměř celý den otevřený a neustále jsem "okýnko" obnovovala a zjišťovala, jestli nepřibyl novej komentář či počet hvězdiček (bodování). To jsem postupem času dělala nejen na Krásné, ale u všech svých článků na různých webových magazínech a nejčastěji samozřejmě na blogu.


Byly "klidné" dny, kdy mi nikde žádný článek nevyšel a já chodila spát spokojená a klidná. Pak taky byly dny, kdy jsem chodila spát nejvíc naštvaná/smutná/hysterická a promítala si v hlavě nějakou "stírací" odpověď, kterou jsem měla osobě/osobám, které byly příčinou mé nálady, napsat. On totiž není komentář jako komentář. Vím, že některé holky si přejí, aby u jejich článků bylo sto komentářů, aby věděly, že si jej někdo přečetl. Jenže ono má všechno svá pro a proti.

Na Krásné třeba vyšel článek mé drahé Mary-Anové a to rozhovor s Ewou. Mary-Ane tuhle zpěvačku žere, takže byla celá šťastná, že se s ní setká a vyzpovídá jí. Beztak si dala strašně práce s ohozem, líčením a vymýšlením otázek. Pak obětovala svůj volný čas, aby se dopravila na místo setkání, pak si užívala pokec s Ewou, který si nahrála na diktafon? mobil? (nevím). Doma ho pak ještě ten den přepisovala, což jí muselo dát hodně práce! Pak rozhovor vyšel a co já vím, tak do teď u článku není žádný komentář. Bodování. Nic. Jakoby ten článek neexistoval. Být to má práce, tak jsem děsně smutná, že se s tím tak piplám a on si to snad nikdo nepřečetl.

Pak tu byl článek Lady Vanilky. Ta ať napíše cokoli, vždycky tam má komentářů "milion". Na jednu stranu je to značně nefér, že článek od LV byť má jen pět vět a nedá se číst, má víc komentářů než článek, s nímž si dal někdo hodně práce, ale když se podíváte na obsah oněch komentářů, na místě LV bych zase tak šťastná nebyla. Vzpomínám si na její poslední článek, co jsem četla. Byla to recenze na nějakou knihu pro mladší čtenáře, která měla nějakých 150 stran (myslím). LV tam podle mě celkem rozumně napsala o čem kniha je, neměla tam třicet chyb, nikoho textem neurazila, ani neudělala jinou výraznou "chybu", za kterou by jí mohli komandisté zbuzerovat. Teda vlastně moment... Jo udělala. Její životní a osudovou chybou byl fakt, že na začátek článku napsala, že knihu, o které bude psát, četla "pár dní". Já nevím, ale osobně bych to přešla a nevšímala si toho. Prostě bych četla dál. A podle mě by to udělal i každý normální člověk. To by tu však nesměli být moji oblíbení super lidé - ti, kteří všechno viděli, všechno znají, všechno se jim daří a cokoliv dokážou lépe a rychleji, než jakýkoliv obyčejný člověk (tím myslím: jsou to zakomplexovaní kreténi, jenž čtou články 20x, aby na nich našli chyby a následně se hádali půl roku v diskuzích, tím pádem na to někde musí brát čas, a proto si myslím, že to jsou looseři jejichž komenty by se člověk neměl zabývat). Pod článek LV se rozjela vášnivá debata o tom, že je LV asi úplně blbá, nebo je to děvka, která je každej den někde s nějakým klukem a vůbec se neučí a nemá čas na důležité věci, jako je čtení knih pro mládež. A to proč? Protože si dovolila číst 150 stránek celých "pár dní". Co to vlastně je pár dní? 2 dny? Týden? Měsíc? ROK?!

I kdyby tu knihu četla deset let, těm lidem to může být u prdele a psát jí komentáře týkající se zpochybňování její inteligence, jejího života, nebo jejích hodnot na základě toho, jak dlouho četla knihu, mi přijde nejen ubohé a sprosté, ale mělo by to být i nezákonné, protože až se z toho jednou LV zhroutí, co se stane těm lidem, co to zapříčinili? Nic. Ti se budou smát a řeknou, že za to nemůžou oni, ale LV, protože čte děsně pomalu/ píše články na net/ bere si to moc k srdci/ ...

A teď bych chtěla říct několik věcí.

A) Pro vás, co si neustále stěžujete na různých webech (nemyslím jenom Krásnou), že jsou nejčastěji zveřejňovány články, co jsou hrozný, nemají úroveň a tak celkově je označujete za naprosté sračky. Nedivte se, že weby tyhle články zveřejňují! Nedivila bych se, kdyby ty články přímo chtěli a vyžadovali! Podívejte se na to z jejich úhlu pohledu - zveřejní pěkný a kvalitní článek, nebo třeba i ten rozhovor s Ewou a... Nic. Nula komentů. Nula ohodnocení. Žádná reakce. Pak zveřejní nějaký hodně nepovedený nebo sporný článek, který je třeba lehce sprostý, je o sexu nebo ho třeba napíše LV a tadá... Čtyřicet komentářů, sto ohodnocení, deset e-mailů redakci, jako odezva na onen článek. Co myslíte, že je pro ně hodnotnější? ;)

B) Pokud jste se s negativními komenty u svých článků také setkali, nic si z toho nedělejte. Haha, to se mi to kecá, co? Jo, taky miluju větu: "Nic si z toho nedělej." Já příjdu na web a pod svým článkem se dozvím, jaká jsem nula, že bych měla zdechnout, protože neumím psát mě/mně, že jsem asi úplná píča, když mám takovej názor, kterej mám a ještě o tom píšu články, že jsem největší děvka a looser, protože jsem si dovolila napsat něco, co se týká sexu a k tomu ještě mého soukromí a že si tím vlastně koleduju o to, aby mě na ulici někdo přepadl, znásilnil a zabil. A to ještě jde. Nejvíc mě rozčilují narážky třeba na mou rodinu, nebo takové, které se vás fakt hodně dotknou. Ano, už jsem se tolikrát dozvěděla, jaká jsem píča a tolikrát jsem z toho byla tak smutná či naštvaná, že teď na to můžu říct jen jedno... je mi to šumák! Jak jsem to dokázala? Je to zcela jednoduché. Spousta lidí říká, že si čte komentáře (nebo ti, co ty komenty píší tvrdí, že by si autor ty komenty přečíst měl) aby se dozvěděla něco o sobě a co lidem vadí a poučili se ze svých chyb. BLBOST! Chcete se zbláznit, brečet po nocích či snad vést žabomyší války na netu? Pak jo, pak čtěte komentáře u svých článků. Ale já mám jedno perfektní pravidlo - NIKDY NEČTU KOMENTÁŘE U SVÝCH ČLÁNKŮ! NIKDY, NIKDY!

(Tedy s výjimkou komentářů u mě na blogu, kde můžu případné autory zablokovat, hrozit jim smrtí, jejich koment vymazat, nebo zjistit, kdo koment napsal a zjistit, že autorem všech nenávistných komentů, i když je každý pod jiným nicke, je ta samá osoba - v tom případě se tomu spíš smějete, jakou si člověk dá práci s tím, aby vás naštval.)

Soutěž o knihu "7 dní hříchů"

11. října 2012 v 12:05 | Sticky Bubblegum |  souteze
Poslední soutěž nebyla zrovna úspěšná, nevím, zda to bylo kvůli tématu, ceně, nebo se o soutěži jenom málo vědělo, každopádně teď se nebude soutěžit "o nejlepší fotografii" a soutěž se nebude týkat mého blogu. A myslím, že i cena je poměrně zajímavá, tak snad bude mít soutěž úspěch :)

Soutěžit se bude o novou knihu Josefa Urbana s názvem 7 dní hříchů. Pokud vám jméno Josef Urban nic neříká, možná vám bude povědomý kniha (nebo film) Habermannův mlýn. Pokud stále nevíte, doporučuji si knihu přečíst (nebo si alespoň pustit zmiňovaný film). V případě, že víte, oč jde a Habermannův mlýn se vám líbil, zajisté vás nadchne i tato knižní novinka. Mimochodem, 7 dní hříchů se také dočkalo zfilmování a v Listopadu jde do kin.

Soutěžní úkol přesně nestanovím, takže výběr bude převážně na vás. Považujete se za dobré fotografy? Pošlete fotku. Jste dobří "pisálci"? Zkuste krátkou povídku či báseň. Baví vás vytvářet designy nebo grafiku? Vytvořte layout, nebo obrázek a soutěžte s ním. Klidně můžete něco uháčkovat, vyřezat, nebo si nalakovat nehty dle soutěžního tématu. Je to jedno. Výtvor, který mne nejvíce zaujme, vyhrává knihu "7 dní hříchů". Takže žádné hlasování, žádné ankety. Výběr vítěze bude na mě.



Je tu jediná podmínka a to, že váš soutěžní příspěvek musí být na téma "HŘÍCH".

Vše posílejte na můj e-mail pinkbubblegum@email.cz, jako předmět uveďte "Soutěž: hřích" a můžete přidat pár vět o sobě nebo třeba odkaz na váš blog.


Soutěž potrvá do 15. Listopadu.

Vyhrazuji si právo na zrušení soutěže z důvodu malé účasti.

Pupínci, tohle je válka!

10. října 2012 v 14:02 | Sticky Bubblegum |  ostatni
Máte strašnou pleť? Pupínky si z vašeho obličeje udělaly svou rodnou planetu? Museli jste díky svému xichtíku utratit už pěkných pár stovek za různý krémy a taky za make-up - bez kterého teď nevylejzáte z baráku? A když někam přijdete bez make-upu, reakce lidí je asi následující?


Pokud jste na následující otázky odpověděli "ano", máte stejný problém jako já. Já mám ovšem dost dobrou radu, jak svou tvář vrátit zpátky do normálu. A tím "do normálu" myslím do doby, kdy jste měli pleť jako dětskou prdelku. (Pokud ovšem to dítě na prdelce nemá akné.)

1. Sébium moussant

Ano, pod názvem si představím spíš čokoládovou pěnu, kterou bych mohla zdlábnout, ale podle fotky už každému dojde, že se jedná o "něco" na xicht. Konkrétně o gel, který je kouzelný. Navlhčíte si obličej, nanesete trošku gelu a tadá - náhle je z něj pěna. Tu poté z obličeje opláchněte a obličej si velmi šetrně osušte. Když se vám zadaří tenhle proces opakovat každý den - minimálně měsíc, tak nejen, že vaše pleť bude čistší, ale zároveň bude o dost méně mastná, což znamená - míň pupínků.

2. Sébium H2O

Ten samý efekt má i micelární pleťová voda od Biodermy - Sébium H2O. Já si tuhle pleťovkou každý večer čistím xichtík (resp. odličuju si tak make-up) a musím říct, že jsem skutečně spokojená. Celkově všechny micelární vody od Biodermy jsou fakt perfektní. Tuhle "zelenou" používám na čištění tváří, brady a čela, abych zabila všechny budoucí pupínky. Na odličování očí používám "modrou", protože mi z odličováků na oči ostatních značek červenaj (růžový) víčka, pálí to jako čert a na pár minut mě dokonale oslepí.

3. Hydrabio Gommante

Dvakrát do týdne si "peelinguju" obličej právě tímhle peelingovým krémem, který je určen na citlivou pokožku. Po každém použití mám pleť perfektně heboučkou a také jsem se zbavila (minimálně poloviny) černých teček.

4. Krém

Aby se jebáky bály ještě víc, je třeba používat ještě krém, který se nanáší alespoň na noc. Já používám krém Differin, který mám z lékárny - na předpis od kožní. Netvrdím, že se nedá sehnat stejně dobrý krém, který na předpis není, ale pátrat po něm nebudu.

Každopádně musím konstatovat, že díky těmto čtyřem produktům mám pleť - ne zcela perfektní, ale dost dobrou na to, abych se mohla nosit bez make-upu.

BTW: V nadpise je slovo "Pupínci" úmyslně, takže nějaké komentáře s tím, že tam přece má bejt správně "Pupínky" si nechte od cesty. (A věřte mi, že jsem nechtěla napsat "nechte od cesty").

BTW 2: Bioderma mi za tyhle články neplatí, nechodí mi vyhrožovat, nenutí mě psát samé kladné a sluníčkové názory, takže bych tyto články rozhodně nenazvala jako "PR". Pokud s tím má někdo problém, nechť články, kde píšu o kosmetice nečte. Pokud k tomu má někdo dotaz, nechť se ptá.

Škola zrůd - 1. kapitola

2. října 2012 v 19:17 | Sticky Bubblegum |  skolazrud
Valérie

Na stehně jsem cítila jeho ruku. Pomalu mi zajížděla pod sukni. Jeho jazyk se proplétal s mým. Byl to ten nejsladší kluk, jakého jsem kdy viděla. Ehm, za poslední měsíc. Co se týče kluků, neměla jsem na ně nijak veliké štěstí. Co se týče mého vzhledu, štěstí jsem měla. Do teď si pamatuju prvního kluka, se kterým jsem chodila. Líbil se mi už od školky, začala jsem s ním chodit ke konci deváté třídy. A pak mi po třech měsících řekl něco, čím mě naštval. Opravdu naštval. O dva týdny později měl pohřeb.

Doufala jsem, že s Davidem to bude jiné. O čemž mě přesvědčilo i to, že jeho ruka se už z mého stehna přesunula o pár centimetrů výš. Před pár hodinami jsem seděla v autě a přemýšlela, jestli je to dobrý nápad, jet za ním na chatu, když ho znám teprve tři týdny. Teď, když jsem s ním ležela na posteli v téhle odlehlé chatičce, se mi ten nápad zatraceně zamlouval. Rukou jsem mu zajela do vlasů, on mně zase pod kalhotky. Sundala jsem mu triko, on mi stáhnul sukni. A takhle to pokračovalo, dokud jsme oba nebyli nazí. Už jsem se chystala k akci, když Davidovi najednou začal zvonit mobil.

"Promiň, promiň. Já to musím vzít Vali," pokrčil omluvně rameny a natáhl se pro mobil. Pak se zvedl a šel na druhý konec pokoje. Snažil se mluvit tiše, abych ho neslyšela. On ovšem nemohl vědět, že bych ho slyšela, i kdyby byl na druhém konci chaty.

"Ne, miláčku. To víš, že se zítra uvidíme. Já jsem teď u Petra, vždyť jsem ti říkal, že jdeme na tu party. Neboj, zítra to určitě platí. Jo, okej, dobře. Já tebe taky." Pomalými kroky mířil zpátky ke mně, mobil hodil na židli. Sednul si na postel a rukou mi pomalu hladil nohu.
"Tak kde jsme to přestali?" zeptal se a jel rukou ke kolenu. Naštvaně jsem si sedla, nohu jsem skrčila.
"Kdo to byl?!" vyštěkla jsem. David znejistěl.
"Ehm, jenom kamarád," snažil se o přesvědčivý tón.
"Ty kamarádovi říkáš miláčku a miluješ ho, aha," řekla jsem ironicky.
"Ty jsi to slyšela? No dobře Val, dobře. Nerozčiluj se jo, ale já… mám holku. Nechtěl jsem ti to říkat. Já se s ní rozejdu. Fakt. Zítra. Zítra se s ní rozejdu," koktal a opravdu mě nepřesvědčil. Cítila jsem, jak se mi zrychluje puls. Začínaly se mi rozpalovat tváře. Do očí se mi hrnuly slzy. Zrychloval se mi dech. A pak…

"Áááááááááááááááááááááááááááááááááááá," z mého hrdla se vydral řev. David polekaně uskočil, běžel na druhý konec místnosti a snažil se zacpat uši.
"Ne, prosím Val, ticho!" snažil se křičet, ale můj řev stejně nepřehlušil. Řvala jsem dál a čím dál hlasitěji. Tabulky v oknech se začali pomalu třást. Veškeré sklo v místnosti náhle popraskalo. Zrcadlo, okna, váza, obraz. David se tvářil čím dál tím zoufaleji. Pak se začal chvět a z koutku úst mu začala vytékat krev. Ruce, co měl do teď na uších, spustil podél těla. Byl mrtvý. Vyděšeně jsem se zvedla z postele. Oblékla jsem si triko, natáhla sukni a rozběhla se ke dveřím. Viděla jsem rozmazaně. Po tvářích mi tekly slzy. Otevřela jsem dveře a chystala se rozběhnout. Jenže jakmile jsem vykročila ven, obklopili mě muži v černých kápích. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem. Chtěla jsem se vrátit zpět do domu, ale i u vchodových dveří, teď jeden z těch mužů stál.
"Neboj se Valerie, to bude dobrý. Uklidíme toho mrtvého kluka a vezmeme tě někam, kam zapadneš."
"Ale já nikam nechci," snažila jsem se zaprotestovat. Jenže pak mi jeden z těch mužů, co stál za mnou, chytil ruce, druhý mi zavázal oči šátkem. A pak jsem ucítila divnej pocit v břiše. Jako když sedíte na centrifuze.


Kristýna

Urovnala jsem si cedulku na krku a křečovitě se usmála. Už jenom hodinu a půjdu domů, před očima se mi objevil obraz horké vany a měkké postele. Do obchodu vešli dva zákazníci. Nebyla jsem daleko, tak jsem zaslechla útržek jejich konverzace: "Jsi si jistý, že je tady?" řekl menší z dvojice.
"Cítím to, ty snad ne? Ticho," odpovědět vyšší a podíval se přímo mým směrem. Ten pohled mnou projel jako kus ledu. Trvalo to jenom vteřinu, ale já měla pocit, jako bych hodiny stála ve sněhové vánici.

"Kristýno, jsi v pořádku? Nechceš jít dřív domů, myslím, že to tu zvládneme," řekla šéfová a pohladila mě po rameni. Její ruka se zdála nepřirozeně horká. Náhle mě popadla touha skočit ji po krku. Ucítila jsem železný pach a srdce se mi rozbušilo. Podívala jsem se ke dveřím, kde ještě před chvílí stála ta podivná dvojice, ale nikdo už tam nebyl.
"Jo, možná půjdu dřív. Tak se uvidíme v neděli, jo?" řekla jsem a sundala si z krku kartičku. V šatně jsem si oblékla bundu, zabalila se do šály a vyšla ven. Cestou v autobuse to vypadalo, jako bych byla neviditelná. Revizor o mě ani okem nezavadil, a lidé si vedle mě nesedali.

Ze zastávky to bylo jen pár set metrů, které jsem musela ujít, abych se dostala domů. Přešla jsem úzkou silnici a stáhla kapuci přes obličej, protože zrovna začalo pořádně pršet. Přes měsíc se co chvíli honily mraky a jen občas se ukázal tenký srpek. Uslyšela jsem štěkot psa a v příští chvíli se přede mnou objevily dvě siluety. Byli to ti muži z obchodu, ani nevím, podle čeho jsem je poznala, ale zase mnou projel mráz.

"Dobrý večer Kristýno," řekl menší z mužů.
"Co potřebujete?" řekla jsem a změřila si je pohledem.
"My nic nepotřebujeme, zato ty ano. Naši pomoc, kterou ti můžeme poskytnout," řekl vyšší.
"Já ničí pomoc nepotřebuju," řekla jsem a pokusila se projít.
"Co to cítím? Je to AB negativní, nebo pozitivní?" řekl první pán.
"Negativní," řekla jsem bezděčně. O vteřinu později jsem ucítila ostrou bolest na zátylku a čtyři silné ruce, které mě těsně zachytly před pádem.


Linda

"Lindo, zavaž si tu…" máma ani nestihla doříct, že bych si měla zavázat tkaničku, protože už jsem ležela na zemi.
"Tkaničku?" zamumlala jsem ze země a podívala se nahoru.
"Přesně tak. A doufám, že máš zabaleno, dnes v noci pojedeme," řekla. Možná se mi to jenom zdálo, ale z jejího hlasu jako by zněla úleva. No jasně, kdo by chtěl tak nešikovnou dceru, jako jsem já. Pokazit, do čeho se pustí… Občas stačilo jen tlesknout trochu moc nahlas a rozbil se nějaký elektrický spotřebič, nebo se dotknout člověka na špatném místě a druhý den šel do nemocnice se zlomeninou nebo zhmožděninou. Nevěděla jsem, jak to bylo možné, ale děly se kolem mě podivné věci, které jsem nemohla ovlivňovat. Nic moc pocit, když nevíte, co se zase stane. Naprosto jsem chápala svou matku, že se mě chce zbavit, ale nevěděla jsem, proč mě musí posílat do nějakého internátu. Copak jsem byla tak strašná dcera? Pochybuji, prostě jsem byla trochu nešikovná a přitahovala jsem podivné nehody, to je vše… Máma myslela, že v sobě mám něco magického, ale to je blbost, protože to bych musela mít nějaké nadpřirozené schopnosti, jenže copak rozbití myčky na nádobí je nějaké znamení? Sotva.

Kufr jsem měla zabalený, trůnil uprostřed mého pokoje a jako dokreslené mé zoufalé situace se otevřel, když jsem se na něj koukla.
"Pecka," řekla jsem a přišlápla ho. Do velké příruční tašky jsem naházela mobil, notebook a MP3 přehrávač. Jediné věci, které se při mých nehodách nerozbily. Jinak v mém pokoji nefungoval jediný elektrický spotřebič. Jediné co v mém pokoji zbylo, byl prázdný šuplík, knihovna se spoustou knih a kosmetická taštička. Tu jsem hodila do tašky a zavřela ji.

Seběhla jsem do kuchyně, kde zrovna máma pila kávu.
"Nemusíš mě tam vozit," řekla jsem a chytla ji za ruku. Chvíli se nedělo nic, až když jsem dodala, že ji mám ráda, chytla se za srdce a spadla na zem. Nechápala jsem co se děje. Klekla jsem si k ní, když se vedle mě objevily tři postavy. Jedna z nich se sklonila vedle mě, chytla mne za ruku a řekla:
"Lindo půjdeš se mnou, všechno bude v pořádku," byla to mladá žena. Když jsem se zvedla, řekla dvěma chlapům v kápi, co stáli za ní: "Vemte její věci z pokoje a postarejte se tu o všechno."
Roztáhla prsty a před námi se objevila modrá světelná koule.
"Vstup a neboj se," řekla žena a já vstoupila do světla.


Lukáš

"Tak která bude letos ta šťastná?" zeptal se Tomáš a hodil mi míč. Zrychlil jsem, proběhl kolem soupeře a dal jednoduchý koš. Z tribuny se ozval potlesk a jásot. Věděl jsem, že v září s ním do třídy nepůjdu a nejspíš už žádnou z těch holek neuvidím, tak jsem řekl: "A proč ne ještě o prázdninách. Tereza na sobě dost zapracovala a v tý mini vypadá dost dobře. Dneska v noci bude moje," řekl jsem a plácl si s kamarádem. O vteřinu později zápas skončil.
"Takže v devět v Musicu?" ujistil se Tomáš.
"Přesně tam," řekl jsem a vylil si na zpocené tělo zbytek obsahu lahve.
"Dneska ti to fakt šlo," řekla Tereza, hodila mým směrem svými blond vlasy a odešla pryč.
"Můžeme si o tom promluvit dneska v Musicu, přijdeš?" křikl jsem na ni. Ona se jen zachichotala a přikývla.
"Tahle bude tvoje," řekl Tom a plácl mě po rameni.
"Já vím," řekl jsem pro sebe tiše a odešel do šatny.

"Lukáši víš, že ráno odjíždíme, že ano?" řekl otec, když jsem se chystal vyjít z domu.
"Jasně," odpověděl jsem a rozcuchal si vlasy.
"Tak na to mysli a neudělej dnes žádnou hloupost," dodal a usmál se na mě, "vypadáš jako já před lety."
"Díky," zašklebil jsem se a vzal si ze stolu klíče od motorky.
"Nebudeš dnes pít?" zeptal se udiveně.
"Nejspíš ne, nebo dám ráno klíče bráchovi, ať pro ni sjede," řekl jsem.
"Tak se dobře bav," řekl otec a povolil si kravatu.

"Moc ti to dnes sluší, Terez," zašeptal jsem blondýnce do ucha a jemné ji kousl. Poposedla si. Sjížděl jsem svými rty po jejím krku až ke klíční kosti, ruka mi naopak po rozpálené kůži putovala výš a výš. Seděli jsme stranou od ostatních v roztančeném klubu. Před námi stálo pár prázdných skleniček, kůrky od citrónu a rozsypaná sůl. Strčil jsem jí jazyk do krku a prsty dojel až k lemu kalhotek.
"Pojď za mnou," řekla, zvedla se a odtáhla mě za bar. Věděl jsem, že se zná s majitelem podniku, ale že až tak dobře…

Opřel jsem ji o zeď, vyhrnul ji sukni a roztrhl krajkovaná tanga.
"Pojď," zavzdychala a políbila mě. Přirážel jsem čím dál rychleji a vášnivě ji kousl do krku. Ani si nevšimla, že ji vytryskla krůpěj krve. Stačila jedna kapička a cítil jsem se neskutečně nabuzený. Kdybych měl tep, zrychlil by se, takhle jsem byl jenom hnán vnitřní touhou. Pramínek krve už mi nestačil, pořádně jsem se zakousnul a roztrhl jí celé hrdlo. V té samé chvíli jsem naposled přirazil, držel ji v náručí jako bezbrannou panenku a cítil se uspokojený. Slízl jsem zbytek krve, otřel si rty a vyšel zpět do hlučného klubu.
"Dlužíš mi flašku," řekl jsem Tomovi. Ten se jen zachechtal a chytl kolem pasu svoji holku. Venku už na mě čekala černá motorka. Nasedl jsem a plný síly vyjel zpět domů.

"Tady čeká tvoje budoucnost. Čeká tě stejná cesta jako celého našeho rodu. A neměj strach, o tu dívku ze včerejška se postaráme," řekl otec, když jsme zastavili uprostřed lesa. Jeho černý mercedes se tam naprosto nehodil. Všude bylo bahno a já nepochyboval o tom, že jeho první cesta nebude ani za matkou nebo milenkou, ale do myčky.
"Děkuju," rychle jsem ho objal, sebral černou sportovní tašku a vyšel ven. Až když auto zmizelo, uvědomil jsem si, jaká je najednou zima. Zdálo se mi, jako by začalo mrznout. Vítr mne srazil na zem a já upadl hlavou na kámen… Nebo jsem si to v tu chvíli alespoň myslel.


Stela

Naštvaně jsem se dívala z okna. Míjela nás dlouhá silnice, vysoké budovy, mé oblíbené nákupní centrum. Mířili jsme k okraji města. Pomalu zmizela všechna světla budov a kolem byly jen pole. Později je vystřídaly vysoké stromy. Vjížděli jsme do lesa. Nikdy jsem v něm nebyla, takže jsem nevěděla, jak se jmenuje.

"Netvař se naštvaně Stelo. Víš, že to děláme pro tvé dobro," řekla najednou matka, ale dívala se pořád před sebe. Otec vedle ní tiše sykl: "Spíš pro dobro ostatních." Nic jsem jim na to neřekla, prostě jsem jen zarytě mlčela dál. Ne, že bych někdy s rodiči měla dobré vztahy. To vůbec ne. Jenže jde o to, že kdybych byla na jejich místě, měla dceru takovou, jak oni říkají, zrůdu, nechala bych si ji doma. Možná bych se odstěhovala do nějakého města, kde není takový ruch, ale nevezla bych ji na nějaké děsně tajné místo, které se nachází uprostřed lesů. Auto začalo pomalu zastavovat.

"Tak už jsme asi tady," pronesla matka a otočila se na mě. Nevím, co čekala, že udělám. Seděla jsem dál a nic jsem neříkala. Tázavě zvedla obočí, jako by na něco čekala. Když jsem se pořád ani nepohnula, nadechla se a znovu zopakovala: "Tak už jsme tady!" Když viděla, že pořád nic nedělám, už poněkud naštvaně řekla: "No tak si vystup ne?!" Podívala jsem se na ní, zda to myslí vážně. Myslela. Otevřela jsem dveře a vylezla jsem z auta. Asi až příliš rychle, protože mi najednou celé boty zapadly do bláta. Naštvaně jsem kopla do dveří, které se s hlasitým prásknutím zavřely. Otevřela jsem kufr, vytáhla svá dvě zavazadala a také jsem ho hlasitě zabouchla. V zrcátku jsem viděla naštvaný pohled matky, která jen co jsem práskla dveřmi kufru, nastartovala auto a začala pomalu couvat. Dívala se všude, jen ne na mě. Otec smutně koukal, a když už se vzdalovali, zamával na mě a rukou do vzduchu nakreslil srdíčko.

Skvěle! Opravdu mě nechali někdo v prostředku lesa. Kdybych věděla, že mě matka nezabije, když se vrátím domů, vydala bych se po slabé cestičce, na které byl otisk pneumatik. Jenže co dělat, když víte, že doma o vás nikdo nestojí? Možná bude snazší umřít v lese. Vzala jsem si batoh. Kufr, ve kterém jsem měla všechno své oblečení, jsem nechala ležet. Stejně už ho nebudu potřebovat. Naštvaně a neodhodlaně jsem se vydala mezi stromy. Suché větve mi praskaly pod nohama, občas jsem zakopla o nějaký pařez. Ne, ve tmě opravdu není nic vidět, i když svítí měsíc. Dnes nebyl v úplňku, na obloze byl jen slabý srpek. Dívala jsem se nahoru na oblohu a začala počítat hvězdy. Ne, že bych na ně nějak extra viděla. Mohla jsem ujít tak kilometr, když jsem v dálce uviděla slabou zář. Vypadalo to, jako kdyby spadl měsíc na zem. Nebyl to svit nějaké baterky nebo podobně, bylo to stříbrné světlo. Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k měsíci, rozběhla jsem se za světlem. Počet pařezů, které se mi postavily do cesty, se stále zvyšoval. Když už jsem byla skoro u světla, zastavila jsem se.

"Prask," uslyšela jsem za sebou větev. Škubla jsem sebou a otočila jsem se. Uviděla jsem tři postavy v kápích. Nadechla jsem se a chystala se pořádně zakřičet, ale pak jsem ucítila, jak mě něco tupého udeřilo do hlavy. Spadla jsem na zem. Na rtech jsem ucítila kovovou chuť krve. Někdo mi sundal ze zad batoh.
"U cesty má kufr, vrať se pro něj," přikázal hluboký hlas. Pak se ke mně jeden z nich naklonil, dal mi ruce na oči, chytil mou ruku a mé tělo se náhle rozložilo na tisíce molekul a já letěla vzduchem.


Samuel

Věděl jsem o tom místě sto dvanáct dnů a pět hodin. A sto dvanáct dnů a pět hodin jsem přemýšlel nad tím, jak se tam dostat. Celé ty měsíce jsem byl posedlý myšlenkou, jak se dostat na nejlepší místo, o kterém jsem kdy slyšel. Koupil jsem si různé knihy, sledoval různé filmy, ale samozřejmě ani jedno z toho mi vůbec nepomohlo, ani neporadilo, jak se dostat ke svému vytouženému cíly. Nemohl jsem se tam vydat, protože jsem netušil v jakém státě, natož na jakém místě, to je. Nemohl jsem se nikoho zeptat, protože by se na mě dívali jako na blázna. Nemohl, jsem dělat vůbec nic. Až pak, když jsem se díval na Harryho Pottera, celkem banální film, něco mě napadlo. Byla to scéna, kdy se přenesli pomocí přenášedla. To bylo přesně to, co jsem potřeboval - přenést se! Dobře, moje schopnosti byly poněkud jiné. Neuměl jsem se přenést, za to jsem mohl číst myšlenky. Velmi užitečná věcička, například ve škole při písemkách. Nebo když jsem byl nervózní z nějaké dívky a nevěděl o čem se s ní bavit. Také jsem uměl posouvat předměty. Nikdy jsem to nevyužil víc, než na zavírání dveří nebo na ustlání postele, protože by to bylo až příliš nápadné. Ovšem přenášet jsem se opravdu neuměl, ani jsem o tom nic nevěděl. Kdyby žil můj děda, zeptal bych se ho na to, ale ten byl už několik let po smrti. Nevím, jak se tyhle schopnosti dědí, ale vím, že ani jeden z mých rodičů je nemá. Jediný o kom to vím, je děda a jeho prababička. Asi se přenáší ob generaci. Nevím, proč mi nemohli nechat nějakou nápovědu, jako to bývá ve filmech. Ne, naprosto nic mi nezanechali. Žádná kniha kouzel, Pobertův plánek, neviditelný plášť. Nic takového. Jednoho dne mě prostě otec upozornil:
"Samueli, je možné, že až ti bude 18 let, objeví se něco divného. Něco čemu nebudeš rozumět. Měl to i tvůj dědeček. Já ne, proto nevím jak bych ti to měl vysvětlit. No, nechám to na jindy," a zase odešel. Jenže odešel a už se nevrátil. Rozvedl se s matkou a já už ho několik let neviděl.

Teď jsem seděl na posteli a snažil se vymyslet ze všech sil, jak bych se tam dostal. Dnešní noc, byla moje poslední naděje. Na posteli jsem měl sbalený batoh, za oknem svítil srpek měsíce, ale já nevěděl co si počít. Vyběhl jsem před dům.

"Hej, slyšíte mě?!" Díval jsem se na oblohu.
"Slyšíte mě někdo?! Slyšíte?!" Nevěděl jsem, co mám udělat. Podíval jsem se na výzdobu na sousedním domě. Zhluboka jsem se nadechl a zahleděl se na usmívající se postavičky. Začal jsem jednotlivé trpaslíky na zahradě přesouvat a shazovat.
"Slyšíte mě?!" Z okna kousek od našeho domu se ozvaly nadávky.
"Slyším tě a byl bych radši, kdybys mlčel! Je noc, sakra!" Šel jsem o pár kroků dál, aby mě neslyšel.

"Hej. Já vím o té škole! Vím o ní! Vím o těch lidech, co tam chodí! O těch… zrůdách!" Snažil jsem se být co nejhlučnější. Při tom jsem stále odhazoval věci přede mnou. Na konci ulice, procházel pár. Mladík s dívkou. Slyšeli mě? Určitě mohli. Křičel jsem dost hlasitě. Nadechnul jsem se a chystal se znovu promluvit o té škole. Najednou se před mnou objevila zář. Modrá světélkují koule. Zastavila se těsně před mnou, zvětšila se - až mě energie, která jí obklopovala, srazila na zem. Dívka s chlapcem se stále přibližovali. Nevěděl jsem, co mám dělat, rozhlédl jsem se, vyskočil na nohy a snažil jsem se prostrčit ruku skrz modré světlo. Ucítil jsem bolest, která se náhle změnila v horkost. Bylo to divné, protože teď mohlo být venku tak deset stupňů. Prostrčil jsem i levou nohu. Najednou se celá zář ještě zvětšila, pohltila mě a já stál před obrovskou budovou.

Postavu Kristýny, Lukáše a Lindy sepsala Mary-Ane. S jejím dovolením jsem postavy upravila a budu psát i je, protože MA je příliš zaneprázdněná.

Facka na lenost?

1. října 2012 v 16:28 | Sticky Bubblegum |  poezie
Melodie, kterou dřív jsem milovala,
teď k šílenství mě přivádí,
chci natáhnout se a umlčet jí,
lenost mi však zabrání.

Kuchyň, záchod, koupelna,
jak zombie se ploužím,
a pak cestou do školy,
své tělo krutě soužím.

Ve škole mě bolí, i když mám jen sedět,
natož pak chápat, co to všechno znamená,
a když něco náhodou vím,
mlčím, protože pusa má je znavená.

Doma padám na postel,
z posledních sil noťas spouštím,
a ač hlady umírám,
své království neopouštím.

Vím, že lenoch jsem,
a už hraničí to s nemocí,
když nicnedělání je tak lákavé,
nemůžu si pomoci.

Když k večeru usínám, facku za to chci si dát,
třeba to něco změní,
jeden problém s tím však mám,
nechce se mi...