Násilnický polibek (1.)

22. září 2011 v 15:40 | your StickyBubblegum |  povidky


Byla neskutečná tma. Ty stromy všude kolem, zabraňující světlu lamp, tomu přidávaly na dramatičnosti. Jediný bod, kterým se dalo řídit, byl starý nápis MOTEL, ze kterého po těch letech svítila pouze poslední tři písmena, takže místo MOTEL, to byl TEL. A asi nebyl ani příliš oblíbený, protože kromě mého auta, tu byly už jen dvě další, což je poměrně málo. Ne že by mi to vadilo. Netrpělivě jsem sledovala silnici, po které, jako naschvál, neprojelo auto už minimálně hodinu. "Kde sakra je," řekla jsem si spíš pro sebe. S Chrisem jsem chodila už měsíc. Ha, prý už. Pro někoho je měsíc dost krátká doba, ale pro mě je to téměř rekord. Rekord, který nikdy nepřekročím. A mám k tomu své důvody.
Konečně! V dálce vidím světla blížícího se auta, jestli teď neodbočí k motelu, tak… Ne, je to dobré, odbočil. Je to on. Rychle jsem se porozhlédla po pokoji. Láhev vína, jedna sklenice, červené povlečení na posteli, to by šlo. Natáhla jsem ruku pro mobil, který jsem měla na nočním stolku a vyťukala pouze dvě čísla - 27 a odeslat. Ani ne za minutu vyšel z auta s mobilem před očima, rozhlížející se, po číslech pokojů. Usmála jsem se a udělala dva kroky k posteli. V tu samou chvíli se ozvalo slabé zaklepání. Nečekal na odpověď a rovnou vešel. Když mě uviděl v rudém korzetu, na kterém jsem měla jenom krátký saténový župan, usmál se a přistoupil až těsně ke mně.
"Tobě to sluší andílku," zašeptal. Cukl mi koutek, ale nepřišel mi směšný on, nýbrž jeho oslovení. Andílek. Kdybys tak tušil.

"A abych nezapomněl, něco pro tebe mám," mrknul a začal něco hledat v kapse. Vytáhl malou krabičku s infantilní mašlí.
"To je k našemu výročí," dodal ještě. K výročí? On chce opravdu slavit výročí? Ale ne. Nasadila jsem provinilý výraz.
"Víš, ale já pro tebe nic nemám." Usmál se a natáhl ke mně ruku.
"To nevadí, hlavně už otevři tohle." Vzala jsem krabičku, jedním trhnutím jsem rozvázala mašli, která pomalu spadla na zem, a nejistě jsem krabičku otevřela. Uvnitř ležel malý prstýnek, který měl místo nějakého kamínku či podobné ozdoby, ciferník a ukazoval čas. Prstýnek jsem vyndala a krabičku hodila na zem.
"Děkuju," natáhla jsem se k Chrisovi a políbila ho na tvář. Zároveň jsem si chtěla nandat prsten, ale Chris mě zarazil.
"Počkej, počkej. Ještě se podívej na jeho vnitřní stranu." Nechápavě jsem se na něj podívala a obrátila prsten. Byl na něm vyrytý nápis vskutku drobným písmem. NAVŽDY. Usmála jsem se a dala mu další polibek, tentokrát na rty. V duchu jsem se ale ušklíbla. Kéž bych tě nikdy nepotkala. Tedy, kéž bys ty nikdy nepotkal mě. Je mi to opravdu líto. Ozval se pronikavý hlas budíku, který jsem měla na mobilu nastavený na jedenáctou hodinu. Trhla jsem sebou, ale pak jsem nasadila svůj nejkouzelnější pohled.
"Víš co? Dlouho jsem tě neviděla, takže si tě chci patřičně užít," jedním nemotorným skokem jsem si sedla na postel a ukazováčkem jsem naznačila, aby šel za mnou. Čekala jsem, co udělá, ale že se rozběhne a skočí na mě, by mě nenapadlo. Neubránila jsem se a začala se smát. On se rozesmál taky a v tu chvíli mi došlo, že tohle není vůbec dobré, takže jsem zase nasadila svou všední tvář.
"Achjo, proč se nevydržíš alespoň na chvilku tvářit spokojeně?" Pokrčila jsem rameny, jako že nevím a abych nemusela odpovídat, přitáhla jsem si jeho obličej a začala ho líbat. Měl zavřené oči, takže neviděl, že já se dívám na prsten, abych věděla, kolik času mi zbývá. Ručičky se pohybovaly až příliš rychle. Někdy jsem se s Chrisem vydržela líbat hodiny, teď už ale i ta půl hodina byla moc. Přesně na půli cesty. Půl hodiny uteklo, půl hodiny zbývá. Otočila jsem hlavu na bok, on se zavřenýma očima a nic netušící, mě políbil na nastavenou tvář. Pak oči otevřel.
"Děje se něco?"
"Kdepak, jenom… Nemůžeme se posunout o krok dál?" zeptala jsem se s nesmělostí v hlase. Místo odpovědi si sedl, vyndal mi ruce z rukávů županu a začal sundávat i korzet. Brala jsem to jako souhlas, takže jsem mu jednou rukou vjela pod triko a druhou jsem se snažila rozepnout knoflík u kalhot. Možná bych měla říct, že během pár vteřin, jsme byli oba nazí, ale pravdou je, že to trvalo několik minut, než jsme vyhráli boj nad oblečením. Lehl si na mě, jako předtím a chvíli se mi díval do očí.
"Co je?"
"Nic andílku. Víš, že jsi strašně ledová?" zeptal se s jiskrou v oku a začal mě líbat na krku. Ano, jistě že vím, že jsem studená. Za tu dobu už jsem si na to zvykla. O to víc se mi líbilo jeho tělo. Svalnaté tělo, které doslova hořelo. Úplně jsem cítila jeho pulzující horké žíly, které mu teplo rozlévaly všude po těle. Momentálně především do jedné části těla.
"Tlačíš mě do břicha, víš to?"
"Co? Ale vždyť ti na břiše neležím," zabrousil pohledem dolů a pak pochopil: "to tě netlačím já, ale on." Už zase se zasmál. Je zajímavé, kolik lidí je přirozeně veselých. Nepotřebují k tomu mít miliony, skvělá auta, ani nic extra. Umí se od srdce zasmát snad všemu. Jak deprimující. Co, že? 23:45?!
"Chrisi, co takhle udělat ještě jeden další krok?" zeptala jsem se poněkud úzkostně. Ne že bych se bála odmítnutí. Bála jsem se zbývající čtvrt hodiny. Zavřela jsem oči.
"Jak chceš andílku." Cítila jsem jeho rty, jak mě líbají na čelo a pak na nos. A pak jsem ucítila, jak se naše těla právě propojila v jedno. Mohla bych se snažit a pomoc mu, ale věděla jsem, že tohle je naposledy, takže jsem si to chtěla, co nejvíce užít. Jenom jsem ležela a nechala ho, ať zrychluje a se zrychlujícím se přirážením jsem vnímala i jeho zrychlující se dech a stoupající puls. Jeho srdce bylo jako zvon a mohla jsem ho skutečně slyšet. 23:54! Pohltila mě úzkost. Šest minut. Chris má zavřené oči, alespoň nějaké plus. A brzy dosáhne vrcholu, to je plus pro něj. Už jenom pár vteřin a bude, to bude moje chvíle. Pět, čtyři, tři, … Doslova mě zaplavilo horko. Jeho horko. Pořád měl zavřené oči a právě se ozval jeho nejhlasitější sten. Rychle jsem nadzvedla hlavu, zkontrolovala, zda se opravdu nedívá, vycenila jsem zuby a zakousla se přímo do jeho pulzující tepny na krku. Vykřikl bolestí.
"Co to děláš?!" téměř zakřičel, ale já mu nemohla odpovědět. Hltala jsem jeho krev, aby to bylo rychlé. Asi už mu došlo, že to nebylo jen nějaké laškovní kousnutí do krku. Oběma rukama se mě vší silou snažil shodit, ale brzo mu došlo, že nejsem tak slabá, jako jsem se vždycky tvářila, takže to rychle vzdal. S odcházející krví pomalu ztrácel vědomí. V hlavě se mi vybavil nápis na prstenu. Navždy. Navždy. Navždy. Otevřela jsem oči, abych se ujistila, že už nic nevnímá. On měl oči zavřené, ale z posledních sil zašeptal: "Já tě miloval." A pak utichl. Navždy. Navždy. Navždy. Dopřávala jsem si poslední loky krve a jeho tělo už nevyzařovalo to krásné teplo, které jsem měla tak ráda. Podívala jsem se na hodiny - 23:59. Stihla jsem to. Natáhla jsem se po županu, jedním tahem jsem si ho oblékla a dlouhým rukávem jsem si otřela ještě horkou krev z úst. Zatáhla jsem závěsy, upravila povlečení a vykročila ke dveřím. Než jsem z nich vyšla, ještě jsem se naposledy ohlédla. Na upravené posteli leželo jeho tělo. Vypadal, jako když spí. Na zemi ležela krabička s mašlí a můj korzet. Nevšimla jsem si ničeho neobvyklého, takže jsem vykročila do tmy a zamířila k autu. Pokoj je zaplacený až do konce týdne, takže dřív, než ve čtvrtek, ho nenajdou. A tou dobou už budu hodně daleko. S ujetými kilometry jsem se vzdalovala od motelu, ale vzdalovaly se mi i vzpomínky na něj. Už jsem si nemohla vybavit jeho smích, který jsem ještě před necelou hodinou slyšela. Myslí i srdcem se mi rozlévalo strašlivé ticho. Ticho. Slyšela jsem ho všude kolem a nenáviděla jsem ho. Byla jsem odsouzená k tomu, žít s vnitřním tichem. I když se na chvilku někomu podařilo to ticho umlčet, vždycky nastal den, kdy jsem umlčela já svého zachránce a ticho dostalo šanci zase mě přemoct.

Další kapitola v brzké době. (Chcete ji vůbec?)
 


Komentáře

1 Aki Mitsuko Aki Mitsuko | Web | 22. září 2011 v 15:50 | Reagovat

to je TT?

2 Blonde Blonde | E-mail | Web | 22. září 2011 v 16:09 | Reagovat

Příběh je napsaný zajímavě, ale moc to s TT nesouvisí, i když v nějakých částech ano.....:/

Určitě napiš další kapitoly, já to sice číst nebudu, ale pro upíří fanatičky je to určitě skvělý...

3 argsan argsan | Web | 22. září 2011 v 16:33 | Reagovat

Fajn, tak se mi nálada nezlepšila, když jsem si to přečetla :-D Teda ne, že by ta povídka nebyla dobrá, to ne! Myslím si, že píšeš úžasně :-) Jen mě v dnešní náladě dostalo to navždy..
A myslím, že s TT to souvisí dostatečně ;-)

4 argsan argsan | Web | 22. září 2011 v 16:35 | Reagovat

Já si říkala, kde jsem tě už viděla :-D Teď koukám, že na krasna.cz :-)

5 el el | 24. září 2011 v 16:43 | Reagovat

Ahojky hlásněte pro mě prosíím :(

Jsem tam jako Eliis.Mall

http://kralici-usaci.blog.cz/1109/soutez-nej-foto-leta

Prosím byla bych vám moc vděčná

6 Karolina Karolina | 24. září 2011 v 19:48 | Reagovat

Ano. Na pokračování se těším:P

7 Paulie* Paulie* | Web | 26. září 2011 v 12:28 | Reagovat

ten titulek zní strašidelně :/ ;)
hezký lay ;)

8 anny-em anny-em | Web | 29. září 2011 v 21:53 | Reagovat

je to fakt moc pěkný! určitě napiš další! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.